Takhle to vidím

  Jednou šel lukami tulák. Opálené tváře ženců, svistot kosy a omamná vůně vyrovnaných řádek sena se dotkly samé podstaty jeho bytí. Chtěl shodit ze zad ranec a zaprášené boty nechat stát, kde jsou. Bosý se rozběhnout po udusané hlíně. Pod žárem slunce rozmáchnout se a zahodit všechno, co bylo. Pak zhluboka se napít z hliněného džbánu. Zvečera zasednout k dubovému stolu. Bylo by krásné s lidmi žít. On nadechl se jen a otočil.                            Musel jít.

  Na hrázi Hráz Žermanické přehrady je místem mnoha dějů. Mucha udělal v horkém letní poledni posledních pár kroků nahoru po pěšině a ta ho vyvedla na hráz Žermandy. Uprostřed silnice stál černý mercedes. Musel být úplně novej. Týpek v čepici s kšiltem, slunečníma brýlema, zlatým řetízkem, plandavým trikem, v divných bermudách, ho obcházel s mobilem v ruce. Zabíral ho zepředu dozadu, nejspíš na video, a potom zezadu dopředu. Poodstoupil, aby ho měl pěkně z dálky a pak zase přistupoval blíž. Když si ho natočil, sedl a zmizel nepovolenou rychlostí. Řece, horám, vodě, ničemu jinému nevěnoval ani pohled. Asi upaloval hodit to na sociální sítě.      Já vím, Bože, měl bych ho chápat. Ale nezlob se, jaksi mi to nejde… O šedesát kroků dál spatřil Mucha na betoně chodníku pár umělohmotných sandálů. Takové ty vietnamské nazouváky bez paty. Špičkami k masívnímu kamennému zábradlí, za nímž se o mnoho metrů níže rozprostíralo přeh...

  Silničkou za vesnicí Silničkou za vesnicí šel člověk „tři v jednom“: trempíř, včelař a adventista. I takoví v naší zemi jsou a je tu pro ně dosti místa. Tam v jednom místě se zastavil a stál a stál. Do blízka i daleka se díval, díval, díval, nešel dál. Policejní hlídka u něj stavila, z okýnka služebního vozu k němu pravila: „Chceme se vás jen zeptat, co tady, pane, děláte. Zdali s vámi něco není, či snad problém nemáte. To víte, to se dnes už nestává, že bez důvodu jen tak u silnice někdo postává.“ „Vypadám snad podezřele? Hm… proč se mne ptáte? To snad ve služebních povinnostech jako úkol máte? Já nestojím tu bez důvodu, pozoruji slunce, trávu, vítr, vodu. A támhle nad pískovnou vyvádí svoje mladé ptáci břehouši. Když se tak na to dívám, štěstí se o mně pokouší. Paprsky slunce blýskaj se na hladině na vodě. Je to už mým dobrým zvykem, jsem tak trochu v přírodě. Není třeba někam chvátat, já jsem totiž v...

  Covidová 19 Od zimy se nám to chtělo, na jaře se to stát mělo. Místo toho ale vše po hlavě bacil blbej čínskej bacil.   Že měl být oheň ke třicátému výročí osady? Tomu dal covid ránu přím o do brady.   A je mu jedno, že na Kysucách máš chatu. Nestrčíš do ní po celý rok ni patu. Jít můžeš k ceduli - drž se jen v okrese. Sic jinak pohyb tvůj bacila roznese. Záplavu jarní u řeky tento rok vidět možné není. Zbývá jen nadávat anebo pravidel překročení. Co se děje v politice jako občan neovlivním. Jediné je pozitivním: na testech jsem negativním. Ptáte se mně, milé děti, kdy že byl svět jiný? Dříve, než k nám doputoval blbej bacil z Číny. Ještě že mi patří louka, zahrada a pole. Tam já můžu venku chodit a mít roušku dole.

Elegie k jedenadvacátému srpnu   Sluce hřeje krásně svítí letní oblaka vytvářejí fantastické tvary šlo by: jet na přehradu            sednout si na zahradu            nebo si jen tak lehnout            a ani se nehnout daly by se prsty probírat struny od kytary nebo tvořit dobrá lyrika možná bych i kreslil ale štětec či pastel mi nic neříká zkrátka je taková umělecká chvíle vydrží zdá se do večera rozprostírá se kolem na čtvereční míle   Svět okolo je krásný zeleno modrý obraz    rukou léta vyvedený na plátně stříbrném přesto mně všechno táhne právě dneska do města na obzoru, do paneláku za Jimem.   Tam v malém bytě zpustlém mírně našel bych chlapa zřízeného komunistickým režimem.   Jasně, dal mu co proto chlast, kofein, tabakismus, rozvod, ne...

Dluh na dřevě Mucha zas jednou seděl ve vláčku a nechal se unášet tratí č. 290 údolím Bystřice na Hlubočky. Kolem Smilovského, Panského a Magdalského mlýna. Motoráčkem, protože elektřina na trati doposud není. Dnes tudy nejede jen tak lelkovat. Jede splatit k Jumbremu ten dva roky starý dluh na dřevě. Samozřejmě, že si za to Jumbre může sám. Jeli k němu „na dřevo“ už třikrát. Poprvé mu „ten blbec s motorovou pilou, co ho měl naptanýho, večer před jejich příjezdem telefonem odřekl.“ Podruhé v předmětném místě výskytu padlých stromů cvičila ostré střelby dělostřelecké motojednotka Přáslavice, neboť onen výskyt je již za hranicemi vojenského újezdu Libavá. Potřetí Jumbre předem ověřil čistý vzduch u Armády ČR, motorovku zprovoznil vlastní a v určený den, kdy pětice trempířů v montérkách vyšlapuje do lokality, je tato uzavřena Dolnoslezským sdružením myslivců, kteří provádějí podzimní hon Svatého Huberta. Praskání výstřelů ujišťuje, že také tentokrát je střelba ostrá. A dost. ...

 PF 2021 Novoročenku vytvořil Haile z T.O. Old Zálesák, Havířov

Lakota Sioux Nepřijeli na koních, ale Jeepem s karavanem. Nepřišli ani pěšky. Dlouhé pochody? S tím je amen. Nevynořili se ze tmy s dnešním ránem. Sjížděli se celé poledne. Na trávě off roady a přívěsy, kam oko dohlédne.   Na sobě neměli vyšívané šaty, ale civil. Co přišlo pak, tomu jsem se divil. Jejich písně nezněly z bubnů a hrdel bojovníků. Ozývaly se z reprobeden podle bělošského zvyku. Stačí se dívat jen na chvíli. Poznáš, že národ kočovníků se usadil a je otylý. Vypráví cosi o lidech od Veliké řeky. Na břiše jeho jsou ne svaly, ale špeky. S válečnými barvami mrav je už také jiný. Místo rudé a bílé hlinky Lakotů náčelníkova squaw na tvář si nanáší oční stíny. Tvá vnučka vykulí bezelstně oči na tě na kroji Siouxů má skvrny růžový po cukrové vatě. Tohleto mělo být setkání válečníků, spíš to však vypadá jak hejno nebožtíků. Dál jsem se radši nedíval. Tohle je mazec - ne Lakota Sioux festival. To místo opouštím, teskno mám...

Vyjede cyklista na hráz na přehradě kde shromážděny jsou mnohé vody. Na rozlehlou hladinu se patnáct vteřin dívá. Pak otočí se a zpátky jede do hospody, ke stolu sedne pod pergolou a hodinu se na malou plošku piva ve sklenici dívá.

Jsou jak příměs v obilí, jsou podobni námelu, tohle nejsou trampové, to jsou starci na chmelu.   Před krčmou opájí  se oblíbenou vizí: Prý "vstoupíš vrátky tam mezi ty povahy ryzí..." Vždyť je ti - je to tak - jiná než pivní ryzost cizí. "Povznesen na těle, povznesen na duchu..." Proč ležíš v příkopě s nohama ve vzduchu? Co to tam blábolíš? Zvukové tví jsou divní, neplň dál nitro své pěnou pivní. Buď jednou chlap - do ksichtu  pivní flašce plivni.  Jediné, jak se zdá, co je tvá pýcha, je křivka oblasti pivního břicha. Nic na tom nemění, že v žebrech píchá, že když jdeš do schodů, blbě se dýchá... Po cestě nazpátek máš dvanáct zastávek motáš se u stromů jdou z tebe piva stromy se odklání i měsíc zalezlá tvář mrakem zaclání nerad se dívá. Tak je to hochu, tak na světě to chodí. Jenom se zlinýruj - na moře vyplouváš v děravé lodi.   Ve khaki chmelař v hospodě: "Tohle je, kámošu, fakt dobrý čtivo" pravil a postavil na básně pivo.

Objevil se devětsil a světla hra kouzelná hned o rampouch brnkla. Dalšího dne k poledni zima někam frnkla. Zavoněly podběly, zavanula bríza a do starých kostí vjela nová míza. Zrána k horám vyrážím v povzneseném módu omšelou a poněkud hastroší mám módu. Mířím někam do dětství posouvám se v čase proti proudu věčnosti a jsem mladý zase. Pajdám trochu na nohu silnější jsem v pase přesto v dálce na obloze můj mustang se pase. 26.11.2019 Linoryt Pet, T.O. Old Zálesák

Tohle jaro zestárnout to by bylo škoda to ještě z hor beskydských zmizí mnohá voda. Když zaplaví nádherou  jaro širé stráně jdu se na ně podívat a pak lehnu na ně. Chci vidět jak slunce z jara pruty v zemi hříží, jak nalité pupence  z hlíny vzhůru míří. Pohrnu se nahoru až k nebeské výši kde je ticho takové, že ho každý slyší. Času mám dost botky řádné, omezení neznám žádné. Ležím však a nevstávám. Co mi plány kříží? Jen to, že mi po čase zase luplo v kříži. duben 2020

Dobrý tramp Mucha musel hluboko za komančů na dvouletou povinnou vojenskou službu. Osud ho zavál do ostravských kasáren Na Hranečníku, odkud se kromě nespočtu dalších zážitků odnesl alespoň jeden, který potom mohl dávat k lepšímu při veselém vyprávění na potlaších, slezinách a u různých ohňů. Jedno z prvních školení jim totiž dával stařičký polský oficír. Sundal čapku kšiltovku, položil ji na stůl a spustil: „ I teraz, bažanti, dobreho bacha davajtě, bo ja vas budě učiť o tym polskim kveru, i to je ta nejlepčejši zbruj v calym Universu. Každy taky kver polski sostojuva šie ze čtyrech glovnych časti: sum to lufa, ufa i zadne dřevko. I ta lufa, to jest taka ďura, v ktorej ganc nic nima, i ona pozdlž želazem jest oblata. (Při této větě točil podélně ukazováčkem podél hlavně prastaré ručnice kolem dokola, aby bylo vidět, jak je to železo opravdu oblité ze všech stran.) Na pěršim konci lufy tej jest mucha. I to nima taka mucha, co na sťaně šedi i spi. To jest mucha špecijal...

Láska je jako voda jež o kámen se tříští láska je jako hudba zní a zmlkne ve vteřině příští Vodu, co spadla na kámen, odnese proud do zapomnění hudba, byť hraje překrásně dozní a pak už není. Tvé srdce je jak démant dalas své perly nehodnému vidím, že mě opouštíš nikdy se nesmím vrátit k němu. Má mysl jenom jedno cítí: i kdybych sebevíce chtěl nedá se nijak čekat, že tudy bych zas šel. Tak dej mě do letadla, posaď mě do vlaku, nedá se nijak čekat, že bych šel někdy znova dobou či krajem tohoto zázraku. Kdysi jsem byl bohatý a teď jsem tak chudý vidím, že mně opouštíš vzalas můj klid když jsi prošla tudy Ať byl život Briana Jonese z Rolling Stones jakýkoli, muzikant  to byl výborný, alespoň do doby,  dokud si to sám nepokazil...       Ale No expectations se fakt podařilo. Zde je pokus o překlad. Překlad významový, ne dělaný tak, aby se to dalo zpívat. To už bych nedal. I s touto volnou verzí jsem měl co dělat. ...

V zlomu v horách, v hřebeni, sídlí bílí křemeni. Jdou se na ně podívat tři moravští kořeni. Nehalasí nahoru v běžné lidské pýše. Ti jsou plní pokory, chovají se tiše. Chtěj vidět jak s úsvitem křís paprsek o křemen. Vyšli ještě za noci, nemohli si pomoci. V srubu kamna hřála, ti jsou jedni z mála, kdo nížinu opustil, i když ještě spala. Cítí v tichu na horách jak jim srdce tlukou cítí zimu – hladí je svou chladivou rukou. Paprsky křesají o hřeben, mořem iontů srší energie, to každý z těch tří kořeňů cítí, že dobře žije. Než se vrátí do tepla k jídlu, ke své ženě, bude každý vypadat značně namoženě. Nadšení a zmoženi vracejí se zpět, jsou tak plní nádhery, že to mění svět. prosinec 2019 Po hřebeni Zárub - Fotoklub Břeclav

Marná jsou všechna kdyby, dopustil jsem se zkrátka chyby. Zvědav, zda u Šerého vrchu někdo z duchů ještě žije, šel jsem tam a oni měli zrovna festival duchovní poezie. Byli tam však jen náhodou. Dnes už jsou o kus dál, za vodou. Před rokem zde dostali na gatě a tak je tady čisto. Ti už se nikdy nevrátí zpět na tohleto místo. Teď sídlí nad Žermandou v lomu a tu opuštěnou pískovnu zabrali jaksi k tomu. Přišel jsem na to, když jsem se loudal kolem chůzí pomalou. Do křoví odbočit jsem musel, neb se mi chtělo na malou. Protože za mnou šli nějací výletníci, musel jsem hlouběji, než za tím účelem choděj všici. Cestička uzoučká tam vedla. Abych se po ní vydal mne svedla. Ta jistě vede k opuštěnému lomu. Tak jsem se po ní vydal - no, nedivte se tomu. Byl krásný slunný den, teprve pozdní odpoledne, i nečekal jsem, že duší patrola se náhle proti mně zvedne. Bylo jich nejmíň osm. Ze země, z křovin naráz vyskočili, usmívali se však a hluboce se uklonili. Nelekejte se prosím, pane Sonny...