Nepřijeli na
koních, ale Jeepem s karavanem.
Nepřišli ani pěšky. Dlouhé pochody? S tím je amen.
Nevynořili
se ze tmy s dnešním ránem.
Sjížděli se celé poledne. Na trávě off roady a přívěsy,
kam oko dohlédne.
Na sobě
neměli vyšívané šaty, ale civil.
Co přišlo pak, tomu jsem se divil.
Jejich písně
nezněly z bubnů a hrdel bojovníků.
Ozývaly se z reprobeden podle bělošského zvyku.
Stačí se
dívat jen na chvíli.
Poznáš, že národ kočovníků se usadil a je otylý.
Vypráví cosi
o lidech od Veliké řeky.
Na břiše jeho jsou ne svaly, ale špeky.
S válečnými
barvami mrav je už také jiný.
Místo rudé a bílé hlinky Lakotů
náčelníkova squaw na tvář si nanáší oční stíny.
Tvá vnučka
vykulí bezelstně oči na tě
na kroji Siouxů má skvrny růžový
po cukrové vatě.
Tohleto mělo
být setkání válečníků,
spíš to však vypadá jak hejno nebožtíků.
Dál jsem se radši nedíval.
Tohle je mazec - ne Lakota Sioux festival.
To místo
opouštím, teskno mám v duši.
V očích mám mžitky, krev v spáncích buší.
Můj toulec, bratře,
hanbou by puk.
Lámou se šípy, křiví se luk.
To není folklór, to je jen hluk.
Ta pravda drží jak ve dřevě suk.
Nás všechny, bratře, porazil tuk.
Dávný západ
upadá do zapomnění
a rudých mužů - skutečných mužů
není,
není
není…
.jpg)
Komentáře
Okomentovat