CHOROŠ

Elegie k jedenadvacátému srpnu

 

Sluce hřeje

krásně svítí

letní oblaka vytvářejí fantastické tvary

šlo by: jet na přehradu

           sednout si na zahradu

           nebo si jen tak lehnout

           a ani se nehnout

daly by se prsty probírat struny od kytary

nebo tvořit dobrá lyrika

možná bych i kreslil

ale štětec či pastel mi nic neříká

zkrátka je taková umělecká chvíle

vydrží zdá se do večera

rozprostírá se kolem na čtvereční míle

 

Svět okolo je krásný zeleno modrý obraz  

rukou léta vyvedený na plátně stříbrném

přesto mně všechno táhne právě dneska

do města na obzoru, do paneláku za Jimem.

 

Tam v malém bytě

zpustlém mírně

našel bych chlapa

zřízeného komunistickým režimem.

 

Jasně, dal mu co proto

chlast, kofein, tabakismus,

rozvod, nemoci a vyčuraní kamarádi,

možná i lenost a kus vlastní neschopnosti,

ale to všechno až v druhém, třetím a dalším sledu.

Vypsat to správně, jak to bylo, sotva svedu.

Nechce se mi k tomu vracet

a ani to to nedovedu.

 

Dobře však vím, co bylo vpředu,

kde má ta historie začátek:

u dřevěné ohrady tam na hranici

za noci letní, u vrátek.

Těch vrátek z písně Karla Kryla,

jež bratříčkem na petlici

jistojistě uzavřena byla.

Tank rozrazil je kusem oceli,

zatímco národ spal a ležel v posteli.

               * * *

Co bylo, bylo. Zdá se,

že stalo se jen to, co stát se mělo.

Přesto však – léto, co léto –

vždy k srpnu dvacátému

vždy říci se mi chtělo

(hlasitě, a ne potají):

„Pryč je to, jistě,

ale následky dosud trvají.“

 

             * * *

 

Čas jde a hojí rány

a jsou zde ještě zbytky tuláků.

Dech se jim krátí

krok je čím dál kratší

přesto však hledí rádi

do tváří letních oblaků.

 

Ti občas scházejí se s Jimem

a jeho vlastní nebe

pak po nějakou dobu

bývá bez mraků.

Jim znova zvedá hlavu,

vyráží směrem ke vlaku

a po kousíčkách skládá dohromady

střípky zašlých i nových zázraků…