CHOROŠ

Na jabloni, které je přes čtyřicet, vyrostl choroš. „Měl bys ho odstranit, může tomu stromu ublížit“ pravil kamarád Vláďa, když u mě byl na návštěvě. Za tři dny jsem na to šel. Mám speciální výsuvnou pilku Fiskars a dýku z trampských dob, která dnes slouží již jen jako dílenské nářadí a prováděl jsem „odstranění nádoru“.

„Co to děláš?“ zajímala se manželka, přicházející z práce. „Skoro to, co vy na ortopedii“ ukazuji ji vyčištěné místo. „A hele, tam je další – dosáhneš tam?“ ptá se žena. „Dosáhnu,“ zkouším výšku já. A taky jo. „A tam je ještě jeden“ ukazuje to stvoření prstem někam do koruny. Tam už nedosáhnu.

Stavím tedy žebřík ke kmeni, žebřík dřevěný, dvacet tři roků uskladňovaný v boudě, ale letos od jara ponechaný venku. Právě proto zkouším první příčku. Křupla brzo, ani jsem moc tlačit nemusel. Asi proto, dumám, že byla hned u země a tak čepy nahnily. Ta druhá je výš, mohla by držet. Taky drží. I třetí a čtvrtá. Zkouším je řádně, bimbám se, pohupuji. Přece nepolezu pro ten hamátný hliníkový žebř do šopy. Je zamčená, botky bych musel rozvazovat jda pro klíč a i když je žebřík hliníkový, je to dvoják a váží. Však nejsu vysoko. 

Natáhl jsem se, vyměřil úhel a rázně zařízl. V tu ránu ruply všechny tři spodní příčky najednou a octl jsem se na zemi, ani nevím jak. Sjel jsem svisle jak utržené závaží a stejně rychle, což bylo moje štěstí. Protože ve stejném okamžiku vystartovalo z toho naříznutého choroše hejno sršňů a dalo se do mě. Tím, že jsem jim tak briskně zmizel z dráhy letu, se do mě trefili jen dva. Jeden do čela a druhý vedle oka. Kdyby se žebřík neporoučel a já s ním – naštěstí se mi nic nestalo – kdoví kolik džiganců bych schytal.

I tak jsem napuchl úctyhodně. Nejvíc třetí den, až se mne v práci ptal ředitel, zda jsem nedostal pěstí. Málem mě to míchlo. Jsem seriózní jedinec a po hospodách se neperu. Šéf přijal vysvětlení s rozveseleným výrazem a dodal otcovským hlasem, že bych takové věci neměl dělat, protože za mne nemají v současné době žádnou náhradu.

Žebř jsem pořezal na topení a manželka přišla na to, že ještě nad třetím chorošem, v ptačí budce, ucpali sršouni otvor pláství a od té doby si je fotí.

Prý jsou užiteční.

Tož tak.

                                                                                  8.září 2014