ROJ

Pršelo škaredě. Obloha šedě cínová, studeno jako by ani červen nebyl. Ale v podvečer jsou mraky pryč a i když má den už na kahánku, slunce svítí o sto šest.Ve chvilce je léto, aspoň co se světla a barev týká. Ohřát studenost téměř aprílovou se ovšem za takovou chvilku nedaří a tak mne nečekaná proměna vytáhla ven v tlusté bundě.

Jdu se podívat, jestli létají včely. A taky, jak se daří třem stromkům, které jsem vysadil před maringotku. Mišpule už má hezké plůdky a je očividně spokojená, tak jdu k prostřednímu kmínku. Ani nevím, co to je. Říkáme tomu nezmar. Vyrostlo to samo vedle plotu do velikosti většího chlapa a když bylo zřejmé, že by to s plotem začlo brzy hýbat, vyryl jsem to a vysadil dozadu na pole. Uvidíme, jestli se bude mít číle k světu i tam. A má. Severák, srnčí okus, mokrá nerudnost s tím nic nesvedly. Dostává sice zabrat, ale roste, rozvíjí se, drží se při životě radost se podívat.

A tak se zblízka podívat jdu. Vůkol poklid a krásno – a najednou jsem ztuhl. Intenzivní pocit ohrožení – a naráz to vidím: na nezmarovi visí - sedí - přilepil se – prostě JE ohromný tmavý hrozen. Není pochyb – roj. Co teď? Část podvědomí nabádá se tiše vzdálit, část je neodolatelně přitahována blíž.Výsledkem je, že zůstávám na místě a hledím. Úžasná odívaná. Jako bych v pohádce viděl zakleté srdce. Trochu se to hýbe, jako vdech a výdech, mírně se to formuje, odolávajíce závanům větru, ale přesto se celek drží kmínku a větví téměř nehnutě, sedí, nehýbá se a čeká. Na co asi? Zvednete se? Poletíte? Nic, jen zim a vítr. Za chvíli se setmí. To zde budete sedět celou noc? A co další den, kam zmizíte? Vždyť by vám bylo nejlíp v úle, tam je aspoň sucho.

Do toho úlu by vás ale musel někdo dát. Je skoro půl osmé, za hodinu bude tma. Takže rychle k Ilustrovanému Včelařství Yvese Gustina (nepostradatelná rodinná příručka pro odvážné včelaře), kapitola Chytání roje. Jo, měl bych na to jít. Mám, nemám? Ale netroufám si a tak raději volám našemu včelaři. Jenže telefonát zjevuje, že ten je v Beskydech a vzal s sebou veškeré vybavení: kuklu, dymák, rozprašovač... má tam druhou včelnici. Do tmy to nestihne, mám to nechat tak. Bez vybavení roj usazovat nemám. A co s nimi bude? Další den odletí a budou ztraceny, konstatujeme s povzdechem oba. Aspoň pod ně dám na židli prázdný nástavek, třeba do něj vlezou. Pozoroval jsem tento mnou dosud neviděný přírodní úkaz až do tmy. Přepadlo mně pokušení setřást je do krabice i bez vybavení a zase mne opustilo, jak byl pud sebezáchovy silnější. Včely se držely chomáče jako přišité, v tichém očekávání věcí příštích. Tisíce tvorů přímo před mýma očima bylo k neodtrhnutí, zima byla stále sveřepější, světla valem ubývalo … šel jsem domů.

Druhý den jsem to vzal z práce zadem přes pole. Roj tam ještě byl. Zároveň se blížila průtrž mračen a už padaly první kapky. Vyklidil jsem pole právě včas, slejvák stál za to. Po něm opět vykouklo slunko a já stál znovu před rojem. Tentokrát durch mokrým. Ani rozprašovače teď netřeba. Teď bych je měl setřepat, vždyť takhle zplihlé nemůžou létat. Pokud zde zůstanou, můžu se ještě dočkat stížností od souseda...

Ale obavy jsou silnější a tak volám včelařovi podruhé. Je ještě pořád v Beskydech, ale přijede večer kolem osmi. A tak ho čekáme. Roj i já. Z knih, časopisů a webu už mám naštudováno všechno a kdyby zde TEĎ bylo vybavení, asi bych je setřásl sám. Ale zrovna přijíždí včelař, ať to raději udělá on. Já se budu dívat a fotit.

Včelař vyskakuje z auta i s bráchou. Ten zaujímá postoj v bezpečné vzdálenosti. Tím mne poněkud překvapil. Za ty dva dny jsem si na sebe se včelami zvykli tak, že bych na ně mohl dosáhnout.

Pak jdou věci ráz naráz. Okuklený, okombinézovaný a orukavicovaný včelař velí postavit nástavek na lépe vyhovující místo, sundat střechu, řádně ohýbá stromek a prásk! Hrozen picnul do nástavku jako kámen do vody. Čistá práce, gró je v krabici a je přiklapnuto deklem, ale teď teprve velebím svůj pud sebezáchovy za to, že byl dost silný. Ačkoli zásah byl nesporně profesionální, přece je dopadla část včel mimo a druhá část ani nedopadla a rozlétla se po okolí, jako když vítr foukne do listí. Vzápětí se ale otočila a obsypala milého včelaře celkem hustě, bzučíce při tom také hustě. „To ony dávají najevo, že se jim to nelíbí. Není to ale píchací zvuk.“ informuje včelař. Čert mu věř, jsem už v té chvíli vedle jeho bráchy a ani se mu nedivím. Asi má své zkušenosti.

Nicméně situace se rychle uklidňuje, brácha včelaře ometá, ten smetá do trávy popadané včely na lopatku a shrnuje je před česno. Za dvě tři minutky již pochodují všechny zbylé včely jedním proudem do úlu, spořádaně, v zástupu, jedna vedle druhé, stovka za stovkou, o nic jiného nemajíce zájem. Uvnitř je matka a ony jdou za ní. Kukly již netřeba, opět sleduji živý proud z blízkosti „na dosah“ a nemohu tomu uvěřit. Tak vida, lítat mohou a jak, i když byly mokré skrz naskrz. Ale teď se ani nehnou. Jdou domů. Dnes budou spát v suchu a v teple. Obojí si uvnitř umějí zařídit.

Nepadlo jediné žihadlo. Včelař sice musel být ometen důkladně, ale byl v centru dění. My ostatní přihlížející jsme to měli v pohodě. A tak jdu domů taky.

„Tak co?“ ptá se hned manželka. I vypravuji a přidávám, že než včelař odjel, ukázal prstem na nyní již obývaný nástavek a pravil: „To jsou vaše včely. Ty jste si zachránil, tak vám patří.“

Hned další den je k večeru vzadu na pozemku zas. Když odjíždí, bere to kolem našeho plotu. Stahuje okýnko a říká. „Jsou tam a je jich tam celkem dost. Dal jsem jim tam další dva plásty.“

To vím taky, byl jsem tam už před ním. Co ale nevím, dovídám se teď: „Máte krásné včely.“ Zaščuříl se spiklenecky, šlápl na plyn a byl pryč.

Tak on to myslí vážně.
Budu se o ně muset starat, když mi tak samy spadly z nebe.

29.6.2015