MOST PŘES ŘEKU OLT 2 / SONNY

Lojzinovu povídku Most přes řeku Olt jsem objevil náhodou v Trampském magazínu a ihned mne přenesla o 38 roků zpátky do stejného místa. Mám za to, že tyto dva zážitky patří k sobě. Takže čtěte nejdřív Lojzinovu story a pak tu mojí ...

Historky z vandrů: MOST PŘES ŘEKU OLT / Lojzin

pondělí 30. leden, 2017 | 1 komentář | zobrazeno 1937×

Velkej vandr v sedmasedmdesátým sme plánovali hodně dopředu. Celá parta se trumfovala v nápadech a každej, komu sem se zmínil, se hned chytil a že pojede taky. V cestovatelský euforii uběhl podzim. V pohodě pak zimní měsíce. Ten čas sem trávil sháněním informací, brožůrek a kopírováním zapůjčených map. Ostatní se po tu dobu věnovali svatbám, výrobě miminek a jejich následnýmu rození, a tak se stalo, že sme se v rychlíku do Bukurešti, kterej nás měl dopravit do vytoužený Transylvánie, sešli tři. Já a dvě kamarádky, holky, co se přidaly na poslední chvíli.

Stopnutý embéčko nás vyklopilo přesně podle plánu. Trať i nádraží, kde se měl, taky podle brožůry, nacházet začátek značení turistický cesty, sme měli na dohled. Tam bysme vystoupili z vlaku, kdyby nám v Brašově neujel přípoj. Navigační úspěch malinko kalila skutečnost, že sme se na to všechno koukali přes divokou horskou řeku Olt. Byl horkej srpnovej den a tak sme sešli k vodě, že jako omrknem co dělat. Brodění nepřicházelo v úvahu. Řeka, kam oko dohlídlo, připomínala jarní Váh pod Strečnem. Chvilku sem se potil nad mapou a pak pískl na svůj harém. Všechno jasný. Klikatou modrou čáru řeky přetínala černá stužka železnice. Kousek nahoru musí bejt most. Holky ke mně obdivně vzhlédly. Jó, když se člověk připraví… Po půlhoďce plahočení proti proudu se řeka zúžila, břehy zostřily a z kaňonu za zákrutou na nás juknul nýtama posetej mostní oblouk. Prudkej kamenitej násep sme zdolali poklusem, což byla po dvou dnech ve vlaku vítaná změna. Koleje vybíhaly z černý díry tunelu, pravoúhlým obloukem se doplazily na most, aby se za ním zase srovnaly s tokem řeky. Zbejvalo přejít mohutný traverzy a po pražcích doskákat ty dva kiláky zpátky na zastávku. Nad vyleštěnými pásy oceli se ve slunci tetelil vzduch. Mezi tunelem a mostem, pod ochranou skalního masivu, stála při trati malá bouda. Na prkně vedle dveří seděl týpek v hnědým saku, placatou čepici na hlavě a působil překvapeně. Vypadal na pochůzkáře, co si dal oraz. Ležérně sem mu pokynul, přidal něco jako „hoj“ a mazal za holkama, který už vzdychaly nad pohledem z mostu. Hned nato ten pochůzkář překvapivě ožil. Vyskočil, jakoby měl pod zadkem pérko, rukama napodobil větrnej mlýn a něco řízně křičel. Z gest i dikce dalo se vytušit, že chce, abysme se vrátili, a rychle. Ignorovali sme ho. Česky neuměl, my rumunsky taky ne, tak o čem si chce vykládat. Znejistěl sem až, když to, co předtím vypadalo jako toporo od lopaty, ukázalo se být starou vojenskou puškou. Řemenem si ji nahodil na rameno a pajdavým krokem se vydal za náma. Další děj pak už měl rychlej spád. Než sem stačil říct, že mizíme, ozval se za zády zvuk, který sem do tý doby slýchával jenom ve filmu. Čtyřikrát za sebou kovově cvaklo a BUM. Výstřel proběhnul údolím, vletěl do tunelu a zase zpátky, párkrát se odrazil od skalnatých stěn kaňonu a ještě chvíli dozníval vysoko v kopcích. Obrátili sme se ztuhlí strachem, jak popatřivší na Sodomu. Ty vole, on po nás střelil. Ten pitomec stál na kolejích, nadával a puškou mával, ať deme k němu. Teď už se nedalo neposlechnout.

Seděli sme na báglech a vypadali jako zajatci. Toho machra s flintou sem hrubě podcenil. Kdepak pochůzkář. Na levý klopě saka měl velkou modrou placku popsanou písmeny, z nichž jakýsi význam dávalo jenom slovo MILICA. Intuitivně sem to do češtiny přeložil jako: pomocník VB. Podobná cedule skvěla se i na boudě u dveří. Vypadalo to špatně. Po pár minutách multijazyčnýho dohadování sme v zoufalství pohovořili i rusky. A pomocník se chytil. Drmolil docela obstojně a tak sme zjistili, že tu s náma sedí bývalej důstojník rumunský královský armády, veterán druhý světový války, raněn v boji. A že nekecá, poklepal si pažbou na pravý koleno. Zaznělo to dutě. Kromě protézy dostal prej od státu penzi, pušku, odznak a rozkaz: na most ani do tunelu nesmí nikoho pustit bez povolení. NIKOHO! Taková blbost. Jen rychle přeběhnem a pudem dál. Kdepak, ani slyšet nechtěl. V naprostý beznaději rozpomněl sem se, že moji rodnou Kroměříž právě Rumuni v pětačtyrycátým osvobodili. Zasněně se usmál, ale nezabralo to. A tak holky vyrukovaly s jedinou tabulkou čokolády, co sme z domu vezli, že by mu jako, s těžkým srdcem sice, polovičku daly. V očích se mu lačně blýsklo, ale úkol nezradil. Na most nikdo nevkročí, od toho je přece tady! Konverzace vázla, začínali sme bejt smutný a taky nasraný. Što nam nádo zdělať, zkaží t … Vztekle sem rozhodil rukama a doplnil českej vulgarismus. Vzhlédl, jako by teprve teď postřehl náš problém a s klídkem člověka, co má moře času, nám ozřejmil možný postup: Sejdem dolů k řece a stezkou podél vody obejdem tunel, pak vyběhnem zpátky na trať a půjdem po ní tak dlouho, až narazíme na nádraží, koupíme lístky a nejbližším vlakem se svezeme do stanice za mostem. Prosté a podle předpisu. Spěšně sme se rozloučili a potom v podvečer, dost unaveni nekonečným klopýtáním mezi pražci, jsme se dočkali v malý, zaprášený čekárně lenivýho osobáčku.

Když vlak loudavě vyjížděl z tunelu, snášela se už tma. Stáli sme u okna. Veterán rumunský královský armády byl na svým místě. Salutoval v pozoru, zbraň na rameni. Dnes mohl bejt na sebe hrdý. Rozkaz splnil na výbornou.

A pak kola lokomotivy zaduněla na ocelový konstrukci, pitoreskní postavička se rozplynula v šeru a my konečně přejeli most. Most přes řeku Olt.

Lojzin

Ilustrace: KOKEŠ

      ČTI DÁLE ↓ ↓ ↓

MOST PŘES ŘEKU OLT 2 / Sonny ↓ 

Ty brďo, jako bych tam byl včera. Něco podobného, jako prožil Lojzin v historce Most přes řeku Olt, jsme prožili o tři roky později, v létě 1980. Podle kresby a hlavně textu, který mne do té doby přenesl ajn-cvaj bych řekl, že se to stalo nejen na stejném místě, ale snad byl i ten chlápek tentýž.

Vzpomínky jsou autentické, psal jsem o tom do SEM – TAMu ročník I, číslo 3 (vydáno 1980) a tak slyšte: Pokud hodláte vyrazit na přechod Fagaraše podle průvodce zvaného Rumunské a bulharské hory, vydaného v nakladatelství Olympia a chcete nastoupit na přechod od západu, v údolí řeky Olt u chaty Valea Oltului, jak je to v průvodci doporučováno, poskytnu zdarma, bez nároku na pomník, jednu radu: nedělejte to. Průvodce byl sice sestavován podle osobních zkušeností autorů, ale také podle map a nejrůznější literatury, popisujících takové oblasti, kde autoři sami nebyli. Pak není divu, že se v knize objevují nejrůznější nepřesnosti, či dokonce chyby. Slepá důvěra v serióznost popisu trasy pro nás (mně + Hraběte, jemuž se zásadně říkalo Hraboš) znamenala zacházku patnácti kilometrů, ztrátu celého dne a rozčarování hned na začátku cesty.

Milá chata Valea Oltului totiž leží sice u řeky Olt, ale na jejím pravém břehu a tedy v již pohoří Cibin, zatímco první úbočí Fagaraše se zdvíhají na břehu levém. O tom ´Průvodce´ v klidu mlčí. Od Turnu Rosu až po Valea Fratelui není nikde přes řeku most či přívoz. Přebrodit Olt pro jeho hloubku a mohutnost nelze. 

Když jsme zjistili tuto skutečnost, pokusili jsme se dostat na levý břeh řeky ve vesnici Valea Fratelui. Olt tam je překonáván železničním viaduktem.

Română: Pod de cale ferată peste râul Olt la Podu Olt, spre Turnu Roșu.

Při vstupu na tento viadukt se ovšem ukázalo, že objekt je střežen strážným a psem. Strážce pořádku na nás zdálky pořvával, šermoval puškou a psisko ho doplňovalo bafotem. Snažil se nám dát všemožně najevo, že musíme zpátky, ovšem my dělali, že mu nerozumíme a tak jsem se sešli uprostřed mostu k mezinárodní konverzaci. Chlapík nám nasadil napříč oběma pušku na prsa a začal se s námi přetlačovat. Pes zůstal opodál a z tlamy mu visel jazyk. Marně mu Hraboš hučel do ucha „Fagaraš, Fagaraš“, marně jsem mu já mával před očima mapou a ukazoval mu bedecker, do něhož jsme prstem dlubal. Odpovědí nám bylo strohé „Nu, nu – nu!“ a silnější tlak puškou do ramen.

V poslední chvíli projevil Hraboš více spásné inteligence než já a hrábnuv rukou do kapsy, vylovil krabičku cigaret. Se slovy „suvenir“ ji vzápětí vmáčkl ozbrojenci do ruky. Ejhle, kouzlo bakšiše! Chlápek se obezřetně rozhlédl a když zjistil čistý vzduch, pích´ cigára do kapsy a se spikleneckým mrknutím mávnul rukou ve smyslu „pojďte“. Hafan se ploužil za námi. Při překonávání mostu nám strážný naznačoval, že musíme za každou cenu dávat pozor na vlak a když uslyšíme dunět koleje, musíme z trati a do křoví, aby on neměl průšvih. Z toho plyne poučení, že být zásoben několika krabičkami cigaret pro podobné účely je vhodné.

Hraboš, který si bétéčka bral původně pro svoji potřebu, se sice cítil omezen, ale usilovně se přemáhal.

Ale abych se vrátil k popisu trasy: podle mne je výhodnější dojet do Turnu Rosu a odtud se vydat po značce, která je tuším červená (ono je to jedno, vede tam tudy jen jedna) přímo na hlavní hřeben na vrchol, který se podle našeho průvodce jmenuje Chica Petrilor a podle rumunské mapy Chica Pietrele což je v podstatě buřt.

Pokud by někdo litoval, že si neudělá přechod Fagaraše až úplně od počátku, tak mu sděluji, že by o nic stejně nepřišel, kdyby chtěl jít až od řeky Olt, protože prakticky až na vrchol Claia Bulzului, který je od Chica Petrilor vzdálný pouze hodinu, vede cesta lesem, který zamezuje jakémukoli výhledu.

Dále je možno se na údaje v průvodci dost spolehnout, ovšem je vždy dobré mít jistou časovou rezervu, nechceme-li, aby se nám vandr zvrhl v bezhlavý ústup před bouří nebo tmou.

Vandr na Fagaraš lze doporučit pro jistou exotičnost, která našince po celou dobu pobytu v Rumunsku obklopuje, ale taky pro mohutnost a krásy zmíněného pohoří.

P.S. Leden 2018

Jakýmkoli přechodům po zakázaných objektech a eventuálním konfrontacím s místními ozbrojenci bych se ale po zkušenostech mých i Lojzinových raději vyhnul...

Licence pro foto.

I, the copyright holder of this work, hereby publish it under the following licenses:

Permission is granted to copy, distribute and/or modify this document under the terms of the GNU Free Documentation License, Version 1.2 or any later version published by the Free Software Foundation; with no Invariant Sections, no Front-Cover Texts, and no Back-Cover Texts. A copy of the license is included in the section entitled GNU Free Documentation License.