Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2017

PF 2018

Obrázek

KTERAK VYBRATI KLÁVESY

Obrázek
V naší ložnici stojí piáno. Už dvacet čtyři let. Předtím stávalo na chodbě u rodičů. Jestli to dobře počítám, dalších pětatřicet roků. A celých těch padesát devět sezon jsem na ně více či méně hrával. Zpočátku nerad – musel jsem. Z té doby si pamatuji nudné stupnice, divné prstoklady, trému při předehrávkách a povinná cvičení, do kterých se mi nechtělo. „Klavír“, jak jsme piánu říkali, se v paneláku rozléhal přes všechna čtyři patra. Zvlášť když otec nechal schválně otevřené dveře na společné schodiště, kde čistil boty. Jednou mne jimi praštil a přidal delší řev, no to byla paráda …Není myslím divu, že když jsem už později „do hudebky“ nemusel, stál klavír delší dobu jaksi mimo oblast mých zájmů.  Ovšem ve třinácti jsem začal s kytarou. Sám. A to už bylo jinačí kafe. Jednak to bylo spíš jaksi nežádoucí, jednak se na hřišti za školou 1. Máje scházela parta chuligánů a chuligánek, kam jsem si tvrdě vydobyl přístup jen proto, že jsem uměl celkem schopně trstat. Na nejstaršího

KAPR V RYBNÍKU

Obrázek
Jedna kolegyně mé manželky, zdravotní sestra, koupila na Vánoce dětem kapra a dala ho do vany. Druhý den to ovšem již nebyl kapr, ale Pepík. A holčička, že nebude Pepíka jíst. Ona raději filé. Chlapeček se přidal a jejich maminka tedy nakonec slíbila, že Pepíka pustí a dá ho zpátky do rybníka. Jenže manžel ochořel. A to dost, takže po pár dnech dostala klíčky od auta, kapra, navigaci a instruktáž, kudy ke správnému rybníku, což je asi 14 minut. Avšak hned po vyjetí udělala navigace píp, píp, píp a víc z ní nedostala. Jela tedy, jela a když zjistila, že jede již tři čtvrtě hodiny, došlo jí, že je něco špatně. Za tu dobu nepotkala jedinou vodu. Rozhodla se tedy, že pustí kapra do první, která se namane. Když se za čas objevila řeka, uvědomila si, že to může být jedině Odra, nebo Ostravice, obě zde u Ostravy plné všeho. A že dětem říkala, že do řeky se právě proto kapr pouštět nesmí, že musí do rybníka. A že jim to slíbila. Jela tedy dále, nevěděla ovšem kam, ani kde

UKRADENÝ JEŽÍŠEK

Obrázek
Tak tomu bych fakt nevěřil, kdybych to sám nezažil. Na náměstí u Labužníka je v Havířově každý rok vyřezávaný betlém. Velmi hezký, letos tam zase přidali několik figur, jsou skoro v životní velikosti. Krásná řezbářská práce a tentokrát už opravdu stojí za vidění. Manželka si jej fotí každý rok a tak jsme mohli sledovat zpětně, které postavy přibývají. Já teď chodím k našim skoro obden a vždy to beru přes náměstí, protože je tam celý prosinec program. A tudle nevěřím svým očím: v betlémě není Ježíšek! Zmizel i s jesličkama. Snad ho někdo neukrad? Ježíška, přímo z betléma? To snad ne. Třeba bude někam zapůjčený, do nemocnice nebo dětského domova … Ale Panna Maria smutně kouká na prázdný flek na slámě, otec Josef strnule stojí, nevěda co počíti – až mi těch dřevěných figur líto bylo. Už je to tak – někdo ho sebral. UNESLI HO!! Je toto možný – nějaký zmetek ukradne JÉžíška i s jesličkama rovnou z betléma, zprostředka náměstí a na Vánoce k tomu! I modlil jsem s k Bohu. Jak, to ovšem z

PILKA SILKA

Obrázek
je sousloví na titulek skoro ideální. Stručné, k věci a ještě se rýmuje. Vstoupila do mého života zpočátku nenápadně. Čtenáři, který by se po předchozí větě domníval, že půjde o nějakou love story nebo i možná pikanterii, informuji, že opravdová pilka – kus fortelného nářadí, ne nějaká mladice s pěkně proříznutou pusou. Za plotem mám totiž šest lísek. Byly dospělé už před sedmadvaceti lety, když jsem stavení kupoval. Prořezával jsem sice průběžně suché, nebo zlomené větvě, ale stromoví vzrostlo a zhoustlo tak, že to chtělo zásah.  Letos zjara jsem ho provedl. Duben byl tak studený, že se na pozemku nic jiného nedalo dělat a tak jsem měl relativně i dostatek času. Nejdřív jsem musel vyházet těžko uvěřitelné množství – jak to publikovatelně nazvat – bince, který jsem tam během let „uklidil“. Stromy jsou totiž z pohledové strany obloženy jednak dnes již poněkud archaicky vyhlížejícími přístavky na prkna, která zde skladuji v domnění, že je jednou budu potřebovat a když ne, vždyck

100 KM NA KOLOBCE

Obrázek
Koloběžky mne zaujaly na základě článku v časopise, v němž se prohlašovalo, že jízda na nich má zdravotní účinky a to mnohé. Po jeho přečtení jsem se pídil po potvrzení sotva uvěřitelných tvrzení a protože jich bylo mnoho a vypadala přesvědčivě, prolézal jsem četné weby domácí i zahraniční. A tak se stalo, že myšlenka, že koloběžku bychom měli mít, byla na světě. Zpočátku bydlela u mne, ale pak se přemístila na manželku. Když dostatečně zesílila, bylo potřeba zjistit, jakou koloběžku vlastně chceme. Výběr byl široký, technických údajů spousta a jejich váha je značná.  Odborníci, testy a recenze se trumfovali s takovou vehemencí, že jsme si nejdříve dvě koloběžky vypůjčili s tím, že máme vlastní rozum a jestli se nám budou líbit, to poznáme sami. Líbily se a cyklostezka podél Odry taky. Mně až do chvíle, kdy mi – na první vyjížďce - při chvilkové nepozornosti zapadlo přední kolo do ani ne moc velkého dolíku, následkem čehož ovšem byl přemet, při němž se řidítka vzpříčila a zapích