KTERAK VYBRATI KLÁVESY

V naší ložnici stojí piáno. Už dvacet čtyři let. Předtím stávalo na chodbě u rodičů. Jestli to dobře počítám, dalších pětatřicet roků. A celých těch padesát devět sezon jsem na ně více či méně hrával. Zpočátku nerad – musel jsem. Z té doby si pamatuji nudné stupnice, divné prstoklady, trému při předehrávkách a povinná cvičení, do kterých se mi nechtělo. „Klavír“, jak jsme piánu říkali, se v paneláku rozléhal přes všechna čtyři patra. Zvlášť když otec nechal schválně otevřené dveře na společné schodiště, kde čistil boty. Jednou mne jimi praštil a přidal delší řev, no to byla paráda …Není myslím divu, že když jsem už později „do hudebky“ nemusel, stál klavír delší dobu jaksi mimo oblast mých zájmů. 

Ovšem ve třinácti jsem začal s kytarou. Sám. A to už bylo jinačí kafe. Jednak to bylo spíš jaksi nežádoucí, jednak se na hřišti za školou 1. Máje scházela parta chuligánů a chuligánek, kam jsem si tvrdě vydobyl přístup jen proto, že jsem uměl celkem schopně trstat. Na nejstaršího Láďu Vacha jsem sice neměl, ale „sóloval“ jsem lépe než on a on mne proto nebil a naučil mne barré styl.

Nicméně vidím, že vývoj mého hudebního ducha od bídných začátků po dnešek by vydal na další literární útvar a tak se vrátím k piánu. Zkrátka jak šly roky, začal jsem se k němu více a více vracet až do stadia, kdy mne to samotného začalo bavit. V rodinném domku, kam jsme se přestěhovali, se daly mačkat klapky na plné pecky, jsme celkem stranou. I do zpěvu jsem se mohl opřít, stěžovat si neměl kdo. A tak moje hudební eskapády vzrůstaly na síle, četnosti a kvalitě, ovšem s piánem to šlo dolů. Neladilo a podepisoval se na něm čas. Nepřidaly mu ani roky v objektu (ne)vytápěném kotlem na pevná paliva. Přestalo fungovat basové F2, slonovina kláves silně zežloutla, pak přestal být použitelný dusítkový pedál a hlavně se dal čím dál tím obtížněji vytvořit poslouchatelný souzvuk, aby z toho měl člověk taky radost.

zlatá medaile piána Otto Scheffler, Berlin 

Nejsem si jist, co vlastně bylo autorem překvapivé myšlenky, že si pořídím nové. A pořádné. Nejspíš kombinace několika faktorů způsobila, že idea neumřela hned na počátku a zvolna zrála. Jednak jsme byli zrovna jaksi při penězích (prvek velice důležitý a zde nejspíš rozhodující), jednak mi život začal ukazovat, že o svůj duševní stav je nutné se starat včas. Nechci se totiž dostat do věku, jemuž se říká požehnaný, ve stavu, kdy vzhledem k rychlému úbytku fyzických i duševních sil to nebude výraz zrovna vhodně volený. A udržovat si svěžest luštěním křížovek, na to mne neužije. Ovšem muzika – a konečně pořádná muzika, protože teď se do toho teprve řádně dám – to je jiná věc! Duši, ducha i tělo provětrá jako poklus na čerstvém vzduchu.

Jenže jaké? Klasické dřevěné obývákové piáno už určitě ne. Vždycky jsem chtěl „elektrofonické varhany“. To už je ale dnes při rychlému vývoji poněkud mimo realitu, bude to spíš muset být keyboard nebo syntetizátor. Jenže pod pojmem 'klávesy' vybalí Google ještě workstations, midi, stage piana, dokonce virtuální záležitosti nebo DJ aranžéry a ač se to rozumu vzpírá i analogové digitální syntezátory (tak analogové nebo digitální? Jednou je analogovou záležitostí to s elektronkama a prostě mechanickými součástkami a co je počítačové, to je digitální, ne? Tak nějak nahrubo si to maluju.) a ještě kupu dalších odrůd, většinu dělených na profi či pro lid obecný, malé velké, drahé levné, masters nebo začátečníci, hejno výrobců, pod každým dvě hejna modelů, bude třeba vybírat. Jenž jak? Podle čeho?

Informační dálnice v češtině zprvu moc pomoci nenabízí. Vládnu angličtinou, tam je toho hodně. Po delší době podle rad od mužů, kterým se, jak se zdá, dá důvěřovat, vzniká soupis základních pravidel. Zde jsou:

kladívkové klávesy a to plný počet – 88
velké, 4 size keys, ať se na ně dá hrát i poslepu

klávesy s dynamikou, jinak se prostě vaše hudba nebude lidem líbit
sustain pedál (ten, který umožní znění tónů, dokud je sešlápnutý)
High polyfonie value (čím vyšší, tím lepší)
aspoň 9 watové reproduktory (2-3 W je málo)
možnost transportu

stojánek na noty
ať má odpovídající obal

Napsána tužkou na starou obálku slouží tyto body jako průvodce při plavbě po bezbřehém moři aspoň trochu relevantních informací.  Nejdříve mne pobláznil přenosný model, nazvěme ho „jedna“. Je i na baterky, lehoučký, je možno ho vzít dozadu ke včelám, na místo, kde evidentně působí inspirace. Později mi však četné recenze sdělují, že jde o záležitost, kde čtyři ze shora uvedených kvalit byly prostě obětovány na oltář přenosnosti.

polovyvážené klávesy (semiweighted keys)

Ono by tak bylo nejlepší, mít jak „jedničku“, tak „něco pořádného“. Ale vlastnit tři nástroje (nezapomínejme na původní piáno, které je stále v ložnici) a neumět pořádně ani na jeden, to zase ne. Takže po dalším zrání jsem myslel na stage piano světové značky. Mělo všechno, i příznivou cenu. Pln nedočkavosti jsem je jel shlédnout do moderního obchodního centra v krajském městě, v němž je veliký obchod hudebními nástroji. Bylo tam a bylo krásné, mělo však jednu zásadní vlastnost, která je poslala k ledu a která na internetu nebyla poznatelná. Oni totiž uváděli, že je přenosné. Jo, proti tomu dosavadnímu klasickému, ke kterému musí být čtyři chlapi s popruhama, je pětadvacet kilo sranda, ale přenosnost by zde přicházela v úvahu, kdyby mne manželka nutila vymalovat nebo by bylo potřeba vytáhnout z pod piána koberec. Ovšem naložit tento nerozebíratelný nábytkový kus do auta a jet na zkoušku nebo vystoupení, to ani náhodou. „Jednička“ přenosná šunka, „dvojka“ nemobilní statická kvalita. Přece si to nekupuju proto, abych brnkal doma v koutku.

Takže s těžkým srdcem znovu na internet. Ale je tam vůbec něco, co by splnilo ony nároky a přitom mne finančně nezruinovalo? A světe div se, je. Trvá to ovšem dlouho, než je perla objevena. Výrobce po výrobci, typ po typu, recenze po recenzi, spousta videí, přemýšlení, pyschologická akceptace vyšší ceny a poznenáhlu se začíná rýsovat nástroj, který bude tím pravým ořechovým. Poučen ovšem z dřívějška držím vzrůstající sounáležitost s novým modelem na uzdě a domlouvám s obchodem (jiným), že jej chci nejdříve vidět, vyzkoušet, omakat. Pak se teprve rozhodnu, jestli koupím. Beze všeho, souhlasí ochotný pan vedoucí, do čtyř dnů bude na prodejně. Třetího dne ovšem přijde e-mail, že to budou tři týdny a skutečností je, že na první dotek jsem čekal tři měsíce. Objednal jsem začátkem prosince, šáhnout si jsem mohl až začátkem března. Piáno prostě nebylo v celém Česku, ač je do čtyř dnů internetově nabízeli mnozí. Výrobce to sbalil hodně před Vánocemi, vyrábět začal koncem zimy a distribuoval první kusy až počátkem jara. Pak jich ovšem bylo všude dost, ale pozor – už za cenu o čtyři a půl tisíce vyšší. Já měl ovšem písemně potvrzenou cenu původní, nižší a na nic lepšího jsem ani po čtvrt roce nepadl, takže nebylo proč váhat,

I přišel jsem, viděl jsem, ošahal jsem. A koupil jsem.

Odvezl jsem, vybalil jsem, vše v jednom nedočkavém řetězci – a nevyrazil jsem z nového piana ani hlásku, Ono to nemělo reproduktory! Jak jsem to mohl přehlédnout? Tak pečlivě jsem vybíral. Styděl jsem se sám před sebou, ale hlavně jsem netušil, jak dlouhý může být následující den do skončení pracovní doby, kdy jsem zakoupil ve stejném kšeftě odpovídající sluchátka. Večer jsem je zapojil do správné dírky – a z nového krásného nástroje se začaly linout nádherné zvuky, tóny, barvy a všechny ostatní sluchu lahodící fyzikální veličiny, spojené se slyšením. Ale nejen to! Kvality nástroje a věrnost nahraných zvuků způsobily, že se prsty samy rozběhly po klávesnici a muzikantské touhy, představy a myšlenky, které tam kdesi uvnitř byly, ale nemohly se projevit, nyní vyrazily nahoru. Něco jako když se navrtá nový pramen. Vyrazí to ven a nejde to jen tak zastavit. Trádá! Vždyť mně to hraje a jak! Varhanní glisando, skluzy, trylek, má to drive a těch možností! Přes 4 tisíce jich tam je a další se dají tvořit, modifikovat, kombinovat. To nevyužiji ani do důchodu. Není divu, že za chvíli hlava brnčí a sluchátka musejí dolů. A hele – ono je kolem ticho! Varhanní rejdy všeho druhu okolí vůbec nezaznamenalo. Jaká výhoda! Ovšem po dvou dnech je jasno, že sluchátka to nevytrhnou.

Chce to zvuky naživo. Jenže není reprobedna. Tak jsme tomu říkali, když jsme se Standou Večerkou hrávali na gymplu bigbeat (43 let tamu nazád). Já za ním snad zajdu a tuto povídku mu dám přečíst. Stal se z něj profík a majitel jedné z nejlepších aparatur v širém okolí, dlouho jsem ho neviděl, tak ať se zasměje. Dnes se bedně říká combo a obnáší řadu dalších tisíc. Líbí se mi Marshal, i vzhledově, ale tam se platí i za značku a protože je záležitost comba ve vývoji a snad by vydala na další literární útvar, přecházím k další podstatné náležitosti při výběru keybordu a tou je manželka.

Bible praví: „Kdo nalezl manželku, nalezl věc dobrou a navážil lásky od Hospodina“. Čingischán - a že to byl nějaký imperátor – pravil svému synovi: „Najít manželku, to je ta nejtěžší věc na světě.“ Oba mluví prakticky o tomtéž: najít dobrou manželku, to je něco. Co to má společného s novým piánem? Tak manželka je třeba schopna hned na počátku jeho koupi zhatit. Ta moje k desítkám tisíc (několika) ani necekla. Ne že by se obávala, ale má talent. Ne hudební („já muzice nerozumím“), ale manželkovský. Od počátku jí bylo jasné, že „piáno“ bude. Neprosazoval jsem to nijak, na svolení jsem se netázal, toliko jsem oznámil a realizoval. Je to totiž věc důležitá a jak se uvidí v budoucnu, její (kladný) dopad na můj život a potažmo život rodiny bude značný. Nová okna můžou počkat, další investice, ponejvíc zase do baráku, taky. Žije se nám tady dobře a důležitý je rozvoj duše a záležitosti nehmotna, vyšší úrovně metafyzična a tak všelijak podobně. Nejde to odkládat do nekonečna. Tak to vidím já. A v tom je právě ten talent (její).

Nevyhnutelnému se podrobí, protože se stejně nedá nic jiného dělat, myslí si sice asi svoje, ale pozvána k novému piánu zkouší prstíkem tu či onu klapku, knoflík či točítko a prohlašuje: „Jé, ono mi to zvučí!“ Nebo: „On je v tom vítr? No fakt, vítr. A je tam potlesk? Pusť mi to, ať mi to zatleská.“ Když se probere základními (ponejvce nehudebními) možnostmi jako je příliv, zpěv ptactva, déšť a případně kosmos), vyklízí pole a já zůstávám s bezbřehým oceánem dalších dosud neobjevených „sounds and features“ a příliš krátkým dopolednem na to, abych se jimi aspoň trochu uspokojivě probral.

Piáno je tedy doma. Velká akce skončila, oba nástroje spočívají spokojeně jeden na druhém, neboť jsem doposud neměl to srdce původního „klavíru“ se zbavit a místo na nový keybord jinde není. Vznikla tak nová, nečekaná kvalita. Už jsem na staré piáno zase i několikrát hrál – ono je to přece jen něco trochu jiného.

společné bydlení 

A v tom novém zase je – představte si – šestnáctistopý sekvencér. Něco jako šestnáctistopý studiový magnetofon, což v mé mysli až doposud byla nedosažitelná záležitost. Můžu si tak postupně nahrát až šestnáct různých hudebních nástrojů dohromady – celý orchestr: basa, bicí, piáno, kytara, housle, trumpeta, klarinet, saxík, třeba harfa a pozoun, harmonika, violoncello a hoboj, nějaká píšťalka a ještě dva zpěvy – no považte.

A tak končím. Anabáze výběru nových kláves je popsána a já jdu hrát a zkoušet ty další možnosti. Manuál k nástroji je tlustý a jen jeho obsah má devět stran. Tak mi držte palce. A pokud vás Můzy ponoukají, neváhejte. Muzika sama o sobě, i technické vymoženosti, které máme dnes k dispozici, jsou nevčerpatelné a každý, kdo se vydá na plavbu oceánem hudby může čerpat z nepřeberného moře zážitků.

Pokud z toho všeho stvořím i já něco poslouchatelného, dám vědět.

19.4.2014

už to hraje ...