100 KM NA KOLOBCE

Koloběžky mne zaujaly na základě článku v časopise, v němž se prohlašovalo, že jízda na nich má zdravotní účinky a to mnohé. Po jeho přečtení jsem se pídil po potvrzení sotva uvěřitelných tvrzení a protože jich bylo mnoho a vypadala přesvědčivě, prolézal jsem četné weby domácí i zahraniční.

A tak se stalo, že myšlenka, že koloběžku bychom měli mít, byla na světě. Zpočátku bydlela u mne, ale pak se přemístila na manželku. Když dostatečně zesílila, bylo potřeba zjistit, jakou koloběžku vlastně chceme. Výběr byl široký, technických údajů spousta a jejich váha je značná. 

Odborníci, testy a recenze se trumfovali s takovou vehemencí, že jsme si nejdříve dvě koloběžky vypůjčili s tím, že máme vlastní rozum a jestli se nám budou líbit, to poznáme sami. Líbily se a cyklostezka podél Odry taky. Mně až do chvíle, kdy mi – na první vyjížďce - při chvilkové nepozornosti zapadlo přední kolo do ani ne moc velkého dolíku, následkem čehož ovšem byl přemet, při němž se řidítka vzpříčila a zapíchla se mi jedním koncem do žeber. 

Co si budeme povídat, bolelo to tak, že jsem nejezdil tři měsíce. Ne tak ovšem manželka, která chvála bohu, nalezla v popojíždění sem a tam a divení se věcem mnohým zálibu a dokonce si vytvořila, aniž by to tušila, vlastní přirozený styl, zvaný dzn – dzn. O něm a dalším vývoji našeho kolobrndování někdy příště, protože jak koloběžkáři jistě tuší, jsou to věci krásné a vydaly by na esej.

Protože se koncem května blížily moje narozeniny, řekl jsem si, že letos by mohly být pořádné: jako dárek lankový zámek, protože žádný nemám a malá pumpička, protože se zdálo že občas uchází zadní duše a hlavně v pondělí celodenní volno na stovku a v úterý taky, na eventuální následky. Předpověď příznivá, manželka taky. 

Takže v pondělí 29. května 2017 jsme spolu jako obvykle vyšli v 5.30 na autobus „do práce“, odjela tam však jenom ona. Já jsem v zápětí provedl odjezd koloběžky od zastávky a hleděl jsem zapomenout, že cestující se tvářili nějak divně.

Za chvíli už jsem pádil zmolou zvanou „Ve strži“ a v protějším kopci se ve mně chtěla ozvat malá dušička s tím svým “ach jo, ještě sto kilometrů“, ale byla zakřiknuta veselým „holaj duša, to je krásné jet si, jak chci a kam chci“ a už se naštěstí neozvala.

Krásný jarní den je krásný sám od sebe a ráno ještě víc, jen do té přírody, krajiny a sluneční scenérie trochu nepasovali lidi, na jejichž všem bylo, když se sem - tam objevili, vidět „já jdu do práce“.

Les Dulňák, kterým stezka vede, ji ještě držel trochu v šeru, takže bylo potřeba dávat pozor, ale projede se jím ráz dva a za ním se koloběžka vynoří do slunečního jasu o to krásnějšího, že už jsme ve Vratimově a za chvíli máme prvních deset kiláků za sebou. Teď ještě desetkrát tolik – no, sami uznáte, že to moc povzbudivě nezní...

Jenže to už jsme na cyklostezce č.59 Ostrava – Beskydy. Vede kolem Ostravice a koloběžka po jejím hladkém asfaltu jenom letí. Jako kdyby ta ložiska ukazovala, jak dovedou ten byť i neznatelný valivý odpor převést na pohyb dopředný.

Lučina na konci své cesty

Kupodivu je na stezce docela živo. Opřílbení elasťákovci, bez vyjímky na moderních kolech, se valí maskováni tmavými brýlemi prostředkem jako tanky. Jeden by si řek', že se to snad - i když těžko - dá pochopit, protože se ženou do práce. Ale jejich výskyt neustává ani po deváté hodině. To už by snad i manažeři měli být na šichtě... Takže asi mají dovolenou a je třeba se smířit s tím, že mají domnění, že stát dělal cyklostezku jenom pro ně. 

nový a starý most přes Lučinu

Proti jede první dívčina a ještě k tomu koloběžkářka. Uculuje se jako sluníčko a ještě k tomu slušně pozdraví. To je jiné míjení, než s tím nejmíň docentem (usuzuji podle tělesné váhy a celkového cyklo vybavení), který zabral cirka 70% stezky jenom pro sebe.

Ostravský hrad

Nicméně jakmile jsem projel Ostravou, do níž cyklouši houfně směřovali, stezka se uvolnila. Provoz znatelně prořídl a někde okolo soutoku Ostravice s Odrou už se objevovali jenom občasní rekreanti, na jejichž stylu jízdy, tvářích a všem ostatním bylo vidět, že se vozí pro potěšení.

Ostravice u Černé louky

Havlíčkovo nábřeží v Ostravě

Houfy racků seděly na vysoké potrubní konstrukci přes Odru, i na široké hladině pod ní jako obvykle, Koblovský most nabídl krásný pohled na soutok dvou nejvýznamnějších řek Ostravska také jako vždy, takže je všechno v pořádku a už si to metelím po levém břehu Odry k Landeku.

to už je Odra

Možné pády balvanů ze skal na pravoboku sice působí trochu nedobře, ale jsou zde proti nim rozestavěny masivní betonové zábrany a jak jsem sem – tam viděl, jsou funkční a nestojí zde zbytečně. Když se jeden octne za tímto poněkud stísněným dílem cyklostezky, je mu hned líp. I proto,že se ze stínu stromů vyjíždí do slunce a volné přírody.

zpevnění svahu je funkční

Jelikož jsme ale na Ostravsku, objevuje se v zápětí šachta. Landek – dříve důl, nyní muzeum a místo volnočasových aktivit. Velké, masivní stroje, vystavené pod širým nebem, přesvědčivě dokazují, že to naši otcové neměli v práci opravdu lehké. Jak říká Ládínův táta: “ Zlaté Jézedé“. Na doplňkovou otázku, jak to myslí, odpovídá: „Na šachtě nejsou okna.“¨

areál bývalého dolu je dnes muzeem

A ještě jedna věc z Landeku mi utkvěla v paměti: u tenisového kurtu parkuje montážní vůz stavební firmy, která mi už dlouho slibuje cenovou nabídku na jeden projekt v práci. Prý nemají pro velkou vytíženost čas ji zodpovědně připravit.

Podle holé hlavy a velké výšky poznávám i na dálku jejich obchodně technického manažera. Koloběžka jede pěkně potichoučku až ke třem lopotícím se chlapům a když znenadání pozdravím, je jejich údiv ještě větší, než před chvílí ten můj. Po vzájemném vyjasnění si, co tady kdo děláme, je ten jejich ještě větší, protože jsem jim zpočátku tvrdil, že si za nimi jedu pro tu několikrát slíbenou, ale dosud nedodanou cenovou nabídku. No, myslím, že mi moc nevěřili ani po té, co jsem své tvrzení označil za žert a oznámil jsem, že ve skutečnosti dělám 100 km na koloběžce.

Faktem je, že do konce pracovního týdne doputovala kýžená nabídka na můj pracovní stůl.

To jsem ovšem v té chvíli ještě netušil a tak jsem si to švihal proti proudu Odry veselíce se, jak dobře jsem je vyhmátl.

Odra z Petřkovic okolo Lhotky a Svinova byla až na sem tam nějakého rybáře opuštěná a cesta dlouhá, dlouhá, ale přesto celkem ubíhala. Lidé se začali zase objevovat až v blízkosti Zábřehu. Po té, co jsem opustil řeku a projel kolem bezdomoveckého tábora v přilehlém lese, octl jsem se zčita jasna ve velkoměstě, pulzujícím plným životem. Je to až k překvapení, jak blízko sebe jsou situovány poklidná Odra, nechutný camp nemakčenků a současné sídliště, plné lidí.

Odra má vody dost

Průjezd Zábřehem a Hrabovou na koloběžce je zážitkem. Ve mně, od mládí protikomunisticky založeném elementu, vyvolává opakovaně pocit, který jako by říkal: “Podívejte se, jak dobře to ti naši předchůdci postavili. Ty velké domy, to nejsou jen tak obyčejné panelíky. Jsou všechny krásně opravené, ulice jsou široké, spousta zeleně kultury, škol, obchodů, parky, hřiště, výborně udržovaná tramvajová doprava s nástupišti, přístřešky, lavičkami, pře a pod chody a vším, co k ní patří … zde je dokonce krásný kostel – nu, komouši asi věděli, proč ho zde nechali... Nemůžu si pomoci, vždy si připadám jako Neználek, který ostatním človíčkům ve Slunečním městě dělá průvodce a ukazuje jim, jak dobře je postaveno a jak dobře se v něm žije.

Je to nějaký divný paradox: bydlet bych tam nechtěl, ale socialistická architektura se mi líbí a kdybych nevěděl, jací to byli sígři (stačí si přečíst například knihu Richarda Wumbranda „V Božím podzemí“), ještě bych se začal domnívat, že to s námi mysleli dobře... Prostě to musím uznat: na svoji dobu a možnosti v ní je to postaveno dobře. Kdyby lidé dneška nebyli takoví, jací jsou, mohli by si dnes v socialisticky vystavěných čtvrtích žít jako ta prasátka v jistém druhu obilí...

Ale pojďme z této filosoficko politické eseje zpět na cyklostezku, chtělo by se mi říci. Ovšem my jsme ji vůbec neopustili, to je právě na tom to krásné. Cyklostezky a to pečlivě udržované, vedou přímo středem města, i těmi pře a pod chody, prostorné, volné, využívané a všichni se na ně vejdou - i ti nejezdící tvorové, jako jsou rodinky s dětmi, pejskaři, chodci i důchodci, ba dokonce i pár zevlounů, ne-li rovnou budižkničmů na lavičkách. Prostě mnoha místy Ostravy se dá profrndět na kole či koloběžce velmi dobře a Hrabůvkou, Zábřehem a tím, čemu se říká Ostrava – Jih obzvláště.

Ostravice v Pobeskydí

A stezka vede v povznesené náladě rádoby stovkového koloběžkáře zpět k Ostravici a až na její břeh ho utvrzuje v přesvědčení, že je to vše opravdu, ale opravdu dobře postaveno.

Za Šídloveckou lávkou se jede proti proudu Ostravice a tedy mírně do kopečka. Opravdu jen mírně, ale pokud se přidá protivítr, je to poznat. Už vím, odkud má protivítr své jméno: je protivný a brzdí.

Ráno jsem posnídal jen kelímek jogurtu. Navíc jaksi nevyšel čas. V batohu mám svačinu, ale chuť jet byla dosud taková, že se blíží padesátý kilometr a ještě jsem nic nejedl. Kousek před Vratimovem se ale poměry mění – roste chuť jíst a nejet. Je tu odpočívadlo se stoly a lavičkami a tak mám kolem jedenácté pořádnou přestávku a likviduji zásoby. Aspoň budu mít energii a lehčí batoh, říkám si. Avšak chyba lávky. Když se asi po dvaceti minutách zvedám, cítím, že tuhnu a nějak se mi nechce. Ovšem tento lenivý pocit je naštěstí za chvíli pryč a přede mnou je Vratimov, známý to bod zvaný Na Stezce (rozumněj občerstvení Na Stezce) s lavičkami, stoly, stojany, přístřešky, půjčovnou kol i koloběžek – prostě regulérní cyklo hospoda, kteréžto místo je pro mne významné tím, že zde pravidelně vyjíždíme na cyklostezku, nebo ji opouštíme a metelíme domů, protože toto místo je nejbližší našemu domovu v Šenově. Computer zde ukazuje přesně padesát ujetých kilometrů. VĚDĚL JSEM, že zde bude třeba dávat pozor na psychiku a odolat jejímu útoku, ale netušil jsem, jak silně a nenadále mne myšlenky typu „vybodni se na to a pojeďme domů“ napadnou. „Je krásný den, lehneš si doma na zahradě a pojedeš to jindy, až nebude takové horko. Padesát kilometrů je taky dost... A to jich máš ještě padesát před sebou!“ Munice ráže : A co z toho vlastně budeš mít? Vždyť je to každému jedno, koliks ujel...“ se trefovala poměrně dobře a ještě teď, pár dní „po stovce“ cítím, že to bylo krizové místo. Chabá obrana, spočívající v jediném, ale pádném argumentu “Když to neujedu teď, tak to neujedu nikdy“ se však naštěstí záhy vzpamatovala a jakmile bylo místo pokušení jen pár desítek metrů pryč, rozletěla se kolobka i duše jako šíp. Protože odteďka se bude z té druhé padesátky jen ubírat. A protože jsme vyhráli. My, správní chlapi, i když jedu sám. My kočovníci, pro které je cesta cílem. Protože ve mně, v genech, musí být něco z jezdce Čingischánovy hordy (ovšem než se zvrhli). Určitě je nejkrásnější pohled na svět ze hřbetu koně, ale hned po něm je ze stupátka koloběžky. Zvlášť když to jede kolem 18 km/hod.

Hurra, hurra, I'm riding by your side … I am from the South, I am from Geeeeooorgia! hulákáme s Les Humphries.

A já jsem ze severu a z východu a jedu stovku na koloběžce! Splav, Paskov, před pár týdny opuštěný důl, hospody u nádraží i ta trochu dál se míhají kolem jako při pohledu z okna vlaku, protože jedu. Jedu a jedu, nezastavuju. Kilometry ubíhají... ubíhají … ale přece jen … do toho Frýdku je to nějak daleko.

krásně čistá voda

Ale to už se objevuje čistička na jeho okraji a průjezd městem, to bývá slavnostní záležitost. Letos už sice koloběžky nejsou tak překvapivou záležitostí, jak loni, ale obdivných pohledů, úsměvů, pokynutí hlavy i všelijakých kladných poznámek si jeden užije přesto dost.

pod Frýdeckým zámkem

Parková, přírodní, cyklistická a rekreační úprava obou břehů Ostravice mezi Frýdkem a Místkem je krásná a opět utvrzuje myšlenky, že se o to někdo očividně dobře postaral. Jistěže to stálo spoustu peněz. Ale alespoň tentokrát byly využity na dobrou věc. Někdo to začal, odpracoval a dotáhl to do konce a to se cení. Teď z jejich činnosti máme užitek i my a budou ho mít další lidé ještě v budoucnosti.

stezky oblíbené všemi

Vůbec obecně: cyklostezky vlastně napomáhají opravdovému vlastenectví. V poslední době si více a více uvědomuji, že chci žít právě tady i díky nim. Někdo se stará. Vždyť i údržba musí stát hodně – a ona se provádí. Jen ať lidi chodí, klušou, bruslí, jezdí, šourají se o holi, nebo tlačí kočárek. I ta babka s taškou na kolečkách dýchá relativně čistý vzduch. Pohybuje se svým tempem v přírodě, klidu, tichu a má to na ni pozitivní a kdo ví, jestli ne léčivý účinek.

houpavý most

Za Místkem vede cyklostezka směrem na přehradu Baška buď vedlejšími silničkami, které znám již z minula, nebo pokračuje rovně podél řeky. Tam jsem dosud nebyl. Takže je příležitost to vyzkoušet. Jenže chyba lávky: asfalt za chvíli končí a lesem se musí po hlíně, přes kořeny a kamení. I bláto a louže se po včerejším dešti najdou. Cyklouši to sice metou hlava – nehlava, ale my koloběžkáři, zvlášť ti, co se už dvakrát pořádně nabili, víme své. Tudy se musí pomalu a opatrně. Lesní úsek naštěstí není dlouhý a končí mostem na druhý břeh řeky a tam za řekou sice není Argentina, jak se to stalo Hanzelkovi a Zikmundovi, ale je tam Baška. Baška vesnice, Baška přehrada však není daleko. A po nějakých 75 kilometrech už člověk cítí vodu podobně, jako kůň těch Čingischánových jezdců. Již je tu park těsně pod přehradou a už vyjíždím na hráz a je to tady: podmanivý pohled na vodní hladinu, rámovaný okolními horami mně vždycky zastaví na delší chvíli na místě, aspoň do doby, než se vzpamatuju.

rozlehlá vodní hladina

Tentokrát mne posazuje na blízkou lavičku také únava a tak dávám delší přestávku a veget. Během něj se vzpamatovávám hlavně díky zjištění, že nebudu muset jet Skalický okruh, který byl v záloze, kdyby se nedostávalo kilometrů. Od Vratimovského výjezdu na stezku na hráz Bašky to bylo přesně 20 km, takže stačí přehradu objet a pojedu domů. A přehradu si objedu. Krásná projížďka kolem dokola je radost sama o sobě.

                                  Baška se dá objet kolem dokola

A na druhé straně je hospůdka, kde minule inzerovali sejra smažák, ale neměli ho a manželka a Ládín, kteří byli minule se mnou, nejsou příznivci stravování se po hospodách.

Jenže teď tu nejsou. A já potřebuji kalorie, pořádný oběd. Mám za sebou kus cesty a před sebou další kus. Je krásně, hladina jiskří, sluníčko svítí – jdu si posedět. Sejra mají a je výborný. Snad bych se ani těm štamgastům neměl divit, že tak vysedávají... Ne tak však my stovkaři. Je dojezeno a teď – domů! Protože to už není jen „dokončit stovku“, to je jasný a zřetelný cíl: odpočinek a teplá peřina! I když je krásně, i když je teprve pozdnější odpoledne, i když je ještě času i sil poměrně dost. Výhody civilizace jsou zde zřejmé a na Čingischánovy jezdce se zdá být lepší moc nemyslet.

Jenže ku podivu – nálada se zvedá. Teď už to dám, teď už vím, že to dojedu. Leda by se něco nepředvídaného stalo. A nemusím spěchat. Jedu pěkně pohodlně, hlavu zdviženou, krajina ubíhá, to je vejlet! Až musím okřiknout tu horší část dušičky, která jako by chtěla plodit myšlenky typu: „Co vy, pár kliometráskové, ale já jedu stovku!“ Povznesená nálada vydrží kus cesty, ale celou ne. Přeci jen začínají být cítiti desítky kilometrů a horko krásného slunečního dne. Ale my to dojedeme (já a Kostka Twenty Six – 3), jen to chce tady kolem toho lesa s medvědím česnekem trochu zvolnit a častěji odpočívat.

Je pot, naštěstí ne krev a ani zdaleka slzy. Je euforie, i když taky trochu únava. Chce to asi kofolu. A prohlídnout si Coolárnu. Kofola má říz, cyklohospůdka s dvojkolem a koloběžkami v předzahrádce taky. Piji své 3 deci nějak dlouho. No, dobře se sedí...

cyklo hospoda i půjčovna

Ale my jsem on the road a tak jedem. Ještě nejsme doma. Do Paskova se to nějak vleklo a na jediném odpočívadle s pitnou vodou je sucho. Že by to vypnul ten hospoda od vedle, aby mu H2O neodlákávala hosty? Vypadá to tak – minule zde nebyla taky ani kapka. Loni jsme si zde dopřávali studené, chutné vody, ba i do flašek se čiperně doplňovalo, teď opětovně nic. No, bohužel to nevidím na globální oteplování. Fakt to vypadá na válku o kšefty. Skutečnou příčinu samozřejmě neznám, ale původce nechť žízní sám – to by mu patřilo.

A nejen sucho padlo na mne na odpočívadle Paskov, ale také koloběžkový profesionál. Původně držel hovor k mladší bruslařce na lavičce sedící, ale když jsem opřel kolobrndu o stojan, převexloval na mne. Inlinistka toho využila a zmizela. Byl jsem podroben křížovému výslechu, zásoben přehršlí rad a doporučení, seznámen s historií a významem koloběžkového klubu z blízkého města a pozván na společnou jízdu dál, protože nemá momentně s kým jet. Souhlasil jsem posléze s tím, že ale pojedeme pomalu, protože dělám stovku a 86 km mám už za sebou. Odkývnuto, přislíbeno, takže jedeme. Jeho dopich, ještě k tomu z kopečka, však byl raketový. Elegantně prosvištěl zatáčkami, naklonil se nad řídítka, ba i na patu sedl a by za nádražím, zatímco já ze stejného kopečka teprve brzdil, pamětliv dvou loňských vybití.

I, tak si jeď... já tě honit nebudu. Ale byl to charakter. Když viděl, že mne nerozjede, přizpůsobil tempo a dozvěděl jsem se, že Kostka není špatná, ale Mibo má mnohem tužší rám, nižší světlou výšku a tím se nemusí tolik přidřepávat, kotoučové brzdy úplně jinak brzdí a keramická ložiska, ta jsou na tom to nejdůležitější, protože převádí ten odraz na valivý pohyb hodně účelně a vůbec si dal udělat speciál podle jeho představ, protože na trhu nic takového, co on chtěl, nebylo. „A kolik ti ten computer ukazuje?“ „Teď jedeme 16,2 km/hod.“ “To ti jde dobře“ zněla poněkud překvapená odpověď. Přiznávám ke svému zahanbení, že vyšší rychlost se mu ze mne vydolovat nepodařilo a mám dojem, že teprve potom mi začalo s tou stovkou být více věřeno.

A pak mi byla učiněna nabídka hodná španělského granda. Jestli chci, můžu si jeho speciál půjčit a vyzkoušet. A tak jsme si vyměnili oře, abych si taky trochu užil. Musím říct, pocit to byl výborný. Mašina v černém matu, osazená přední brašnou, blatníky a řadou doplňků byla sice težší, ale valila se kupředu vehementně, držela stopu, jako by chtěla říct „do cesty se mi nepleťte“ a brzdila, až to se mnou cuklo. Kolega na mé Kostce naopak brzdil, ale jel proti svým zvyklostem dále. “Ahá, já musím dříve...“ konstatoval. Prý tak pojedeme až k jezu, abych si zvykl. No, jízda to byla náramná, ale nemůžu si pomoci, tento úsek jsem si několikrát předtím na své Kostce užil skoro stejně tak. U jezu jsme přesedlali každý na svůj kůň a byli jsme oba rádi, že už jsme si zase jistí. Krátce na to se naše cesty dělily, i bylo mi sděleno, že až se pořádně vyjezdím, budu si chtít koupit taky něco lepšího...

v těchto místech bude místo jezu příští rok koupaliště

Trochu jsem váhal, zda ho mohu vylíčit takto poněkud ironicky a přiznávám, že za účelem zpestření příběhu jsem vybral jen jím pronesené „špeky“. Určitě to nebyl špatný chlapík a myslel to dobře. Vždyť lidi se mají na koloběžkách bavit, družit, bratřit „a vo tom to je.“ Ale přece jen mohla být převaha Miba nad Kostkou prezentována trochu méně přesvědčivěji.

Takže pro ty, kdo si chtějí pořídit koloběžku a teď váhají, doplňuji: také já jsem si vybíral mezi Mibem a Kostkou. Obě značky jsou fajn a jediné, co u mne osobně rozhodlo, byla o půl centimetru větší výška spodní hrany stupátka od země, neboli čistá světlá výška. Jak již praveno, dvakrát jsem se vymázl a chci tím možnost zadrhnutí o cokoli co nejvíce odvrátit.

Posledních deset km po odbočení z cyklostezky domů již bylo úplně slavnostních. Ráno vyjel z branky ne příliš si věřící otazník, domů se vracel stovkař. Pocit je to výborný, stovka je stovka a ještě lepší bylo, že jsem věděl, že kdyby to bylo potřeba – třeba kdybych zabloudil - ujel bych určitě ještě dalších deset km. Možná i dvacet. A na beton jsem si byl jist, že dalších třicet ani náhodou. Výborným závěrem pak bylo povzbuzující zjištění, že nejsem ani z poloviny tak unavený, jako když jsem šel loni pěšky z domu na Prašivou a zpět (nějakých 55 km). Na kolobce to jde prostě mnohem snáz, lehčeji, víc se vidí a zažije a je to spíš rekreace než výkon.

Vzal jsem si v práci pro jistotu další den volno, kdybych nesl následky. Ale nebylo toho třeba, byl jsem fit a úplně v pořádku a tak jsem mohl pohodlně využít ještě druhý důvod, proč jsem si volno na „den poté“ bral: totiž v pohodě oslavit svoje 63. narozeniny.

29. ‎května ‎2017

............. finito …................... kaněc filma................. dalše uže ničevó …....................