KROMĚŘÍŽSKEM NA KOLOBĚŽCE

Jelikož jsme s manželkou stáli na koloběžce poprvé koncem loňského léta, byla volba letošní dovolené jednoduchá: někam, kde se dá dobře jezdit na koloběžce. A nalehko, s ubytováním uprostřed, aby se daly každý den dělat jiné výlety.

Přitáhla nás Kroměříž, krásné město s mnoha zajímavostmi a hezkým okolím. To jsme věděli, protože jsme tam zaprvé sami už vícekrát byli, i když dávno, za druhé to potvrzovaly všechny dostupné zdroje a za třetí o sobě město samo tvrdí, že je rájem cyklistů.

Doufali jsme, že se to potvrdí a tak jsme první den před polednem zaparkovali před rodinným domkem, který byl následně naší základnou a protože nástup byl domluven po patnácté hodině, vytáhli jsme koloběžky a rozjeli se k centru Hanáckých Athén.

Jezdit po městě se dá dobře a je tam toho hodně k vidění. Nejvíc mně však zaujal výrok manželky: “Tady na tom náměstí je někde lavička Václava Havla“. A ono fakt. Pěkně v severním rožku Velkého náměstí mezi keři a květinami, navrženo Bořkem Šípkem, je vyvedeno posezení pro dvě osoby – něco jako kulatý stolek kolem kmene středně vzrostlého stromu a dvě křesílka. Vše z dřevěného masivu, zpevněného železem, s pěknou parkovou úpravou – to se ví, že jsme si sedli. Místo je vybráno výborně: je z něj pěkný výhled na celé náměstí a přitom samo je stranou, nabízí potřebný klid a možnost představit si, jak tady můj oblíbený prezident sedával, hleděl na město a přál mu věci dobré. Sympatické je, že celý koutek je v ústraní. Ne pomník panovníkovi, nebo mocnáři v centru náměstí, nejlépe na koni nebo aspoň na podstavci s několika schody. Ne kamenná busta potentátovi, ale lavička pro běžné lidi: sedni si, oddechni a podívej se jak je to kolem hezké. Lavička od prezidenta občanům. No není to sympatické?

Tři minuty koloběžkmo odtud je Podzámecká zahrada. Zde jsou již natolik na současné úrovni, že je u vchodu nejen cedule zákaz jízdy na kolech, ale i druhá „zákaz jízdy na koloběžkách“. Protože se ale obojí nedá nikde odložit tak, abyste je po skončení prohlídky v pořádku, nebo vůbec našli, je dovoleno vést je s sebou. A tak jsme v ráji cyklistů jako první poznatek zjistili, jak vypadá koloběžkové peklo. 

Krásné, hlaďoučké, rovné, široké, kvalitní cesty a pěšiny, zakřivené jen mírně točivými zatáčkami, v úžasném přírodním prostředí plném květin, stromů, kašen, altánků, říček a rybníků, přímo vybízejí: „Sjeď si aspoň kousek! Takovouhle příležitost už jindy mít nebudeš.“ Ale NESMÍ se to. Koloběžkář musí navždy tlačit svoji Kostku rukou, musí šlapat vedle a má jen jednu jistotu, že kdyby jedinkrát podlehl pokušení, našlápl jednou nohou na stupátko a druhou by se odrazil, stezka by se okamžitě zvlnila jak při japonském zemětřesení. Kameny, kořániska a jiné zadrhávače v množství nevídaném by vyskákaly na doposud bezchybný povrch a následný držkopád by předčil i ty, o kterých čítáme na koloběžkových webech. A než se nabouraný hříšník posbírá, je již všude vůkol klid a mír a vysoce kvalitní povrchy na všech stranách tiše a neodolatelně lákají k jednomu jedinému odšťouchnutí.. 

Však se taky manželka dala svést. A ne jednou. Svezla se pár krůčků dvakrát, až jsem jí řekl, ať nejezdí a ona slezla a šla dál pěšky. Až mi jí líto bylo. Nicméně v jejím případě se cesta ani nepohla a šibalské ohníčky v jejích očích prozradily, že by se rozjela jak Bystrouška na útěku, jen kdyby mohla. Takové to tam je. 

Druhý den jsme se vydali proti proudu Moravy, radujíce se, jak pěkně je stezka vedena kolem řeky, ovšem sotva kilometr. Po něm se změnila v místní komunikaci, zaplať Pánbů málo frekventovanou a ta nám za další kilometr ukázala, co Kroměřížsko ještě mnohokrát: na rozcestí se nedalo poznat, kam jet. Zvolili jsme dle svých schopností, ale špatně a skončili jsme u zahrádkové osady. Po návratu a dalším kilometříku nás místní silnička vyhodila na hlavní tah do Chropyně, frekventovaný tak, že by na něm koloběžkoval leda sebevrah. „Tudy nejdem“ rozhodnuto jednohlasně. Chytáme se pak jako poslední naděje v mapě za mostem vyvedené „zpevněné cesty / průseku“ proti proudu Moštěnky, protože od této říčky pochází manželka. Slibovanou cestou by se však prodral sotva ježek, ne však pohodlného ježdění chtiví rekreanti.

Vracíme se – snad ne částečně rozladěni? - zpět na základnu, kde po troše odpočinku a zajezení poněkud nepovedené vyjížďky podléháme Cykloturistice pro každého, nafasované v informačním středisku a v ní popisu 14 kilometrové trasy Kroměříž – Hradisko – Bezměrov – elektrárna Na Strži – Kroměříž. Na nějaké jiném papíru je cyklostezka tudy vedoucí popsána jako vhodná pro inlinisty, s vysoce kvalitním povrchem a ona taková opravdu je. Ovšem musíte se k ní napřed dostat. Kusé informace, vedoucí zájemce o projížďku celým městem, je třeba doplňovat zhusta dotazy u místních, náhledy do mapy a zapnutím všech logických zdůvodnění, proč zrovna tudy. Pak, když už jeden nedoufá, se mezi posledními domky objeví v polích asfalt – sen koloběžkáře. Krásná, prostorná, zcela koloprázdná cyklostezka nabízí príma cestu lesem, polemi, pohledy na Kroměříž v utěšené žňové hanácké krajině od severozápadu, posezení ve stínu, i přechod na obslužnou asfaltovou silnici kolem D1, na níž už kromě nás není vůbec nikdo a jejíž jedinou, a lehce odpustitelnou chybou je jen to, že sleduje z povzdálí a někde i z blízka dálnici. 

Měrůtky, Hradisko a Bezměrov, to všechno je O.K. Koloběžkář se zde vyřádí jak co do jízdy, tak co do historie, rozmanitých přírodních krás a všelijakých jiných aspektů prázdninového výletnictví také užije. Až do chvíle, kdy podle bedeckeru „směřujete po pravém břehu Moravy k vodní elektrárně Na Strži.“ Houby, po pravém břehu Moravy směřujete do kopřiv, roští, kukuřice, na soukromý pozemek, kam je „vstup zakázán“ a i když manželka objeví podél říčky Hané modrou turistickou značku pro pěší, dle mapy vedoucí též do Kroměříže, výsledkem je cesta do naprosté nicoty, kde by jednoho tak nanejvýš mohl odstřelit nimrod likvidující prasečí mor, nebo převálcovat tlupa z toho všeho vybředěných divočáků. V dálce zleva řeka nepřekročitelná, napravo dálnice nepřelezitelná, obě se sbíhají v oparu před námi a Kroměříž je až za nimi. Horko, únava, žízeň a kdybychom nevěděli z rána o traktorovém podjezdu pod dálnicí, který se nám nakonec podařilo lokalizovat a dostat se tak do již známých končin, nedobře by bylo koloběžkářům prázdninovým.

Večer po prvních dvou dnech podezíráme úředníky, připravující propagační materiály pro cyklisty, že opisují ze starších vydání, nebo klikají myší po internetu a v terénu sami nebyli už trnky rok. Náš závěr, že od okraje Kroměříže nahoru proti proudu Moravy je po cyklistické stránce pusto, potvrzuje večer bytná: „Není tam pro kolaře nic. Nic." Jistě, lidé mohou jezdit po silnicích, ale tak si ráj cyklistů nepředstavuji. Po silnici můžu kroužit dokola třeba kolem Poldi Kladno...

Situace se ale mění třetího dne zrána. Švabinského i Erbenovo nábřeží, součásti to cyklostezky kolem Moravy směrem po proudu, už máme prozkoumány z předchozích večerů. Krásně se v nich jezdí, i lehce koloběžkuje po horkém letním dni, natož teď zrána, když je před námi cesta po povrchu bez pochyb udržované cyklostezky, z níž nelze zbloudit a ještě k tomu z kopečka. A hned první metry za nábřežím dávají vědět, že je tomu tak: asfalt kvalitní, stezka málo frekventovaná, Morava plná vody i uprostřed horkého léta, počasí báječné, okolí zajímavé, tu a tam odpočívadlo, info panel, občerstvení – idyla. Dá se jet občas ve stínu stromů, blízkost řeky osvěžuje vzduch, venkovská krajina poskytuje hezké výhledy na obě strany - je to pohoda. 

Je to dobrý nápad vést cyklostezku podél řeky. Řeka je vždy dominantou, jednotícím prvkem a dodává cestě na přitažlivosti a hodnotě. Rozlehlá hladina, široké zátočiny, proudy, tůně, boční ramena, ústí přítoků, třpyt slunce a odrazy světla od hladiny navozují pocit, jaký má asi čtenář bible, když dochází k místu řkoucímu: „A aj, byly tam vody mnohé...“ Slepá ramena, písečné kosy, štěrkovny, jezera, rybníky okolo – to vše zanechává v mysli jeden pocit: voda, voda, mnoho vod. Voda, to je to, co v letním horku vyhledáváme, co nás přitahuje, uklidňuje, když jsme u ní, osvěžuje na těle i psychicky a dává nám pocit, že je všechno v pořádku, neboť zde je voda a je jí spousta.

Koloběžka svou ideální konstantou pohybu dojem ještě umocňuje. Jede tak (rychle), že toho hodně uvidíte, a zároveň tak (pomalu), že si to stačíte pořádně prohlédnout a zažít. Na koloběžce, jedoucí podél letní řeky je možno se volně nadechnout, rozmáchnout se po krajině do široka, popustit uzdu fantazii, volně přemítat a snít tak, jak to snad jinde ani možné není...

Před Otrokovicemi vytváří jez na Moravě rozlehlou vodní plochu, na které se objevují první čluny. Je zde ve středisku vodních sportů možno plout za pomoci motoru i vesel, lyžovat, rybařit i natírat trup plavidla na břehu. Též ležet na lehátku, nebo v chatě a lenošit, slunit se, grilovat na ohníku různá masa a nechat kolem projíždějící koloběžkáře, ať se jim sbíhají sliny, čehož všeho je hojně využíváno.

Otrokovický park s přístavištěm už je pak místem, kde lze shlédnout opravdové lodě. Velké říční autobusy, jak já jím říkám, pro 30 – 40 lidí a jejich kol(oběžek), zde stojí „na kotvě", přesněji jsou uvázány na laně kolem pacholíka, zatímco jejich posádka hlaholí na břehu na lavičkách okolo občerstvovacího zařízení, čekaje až se počet pasažérů naplní, nebo hodina odjezdu přiblíží.

Tentýž park je i místem nadsazených cen všeho chlazeného, neboť turisty, plavce, pasažéry, cyklisty, rekreanty, výletníky, vycházkaře i pejskaře je nutno řádně ždímnout, zřejmně podle zásady „když to jde, tak proč ne". Litovat jich nejspíš netřeba, protože kdyby na tom byli bídně, neflákali by se tady od rána do večera... takovým dojmem na mne působí dočasné restauračně podnikatelské zařízení, k němuž horko dne směřuje 98 % jej míjejících. I my předáváme požadovaný obulus za Sládkovu limonádu a po půl hodině lehára stranou „cestovního ruchu“ opouštíme park směrem na centrum Otrokovic, protože propagační materiály tam slibují pěknou projížďku. 

A taky ano. Od přístaviště na náměstí vede kolem Dřevnice hezká cyklostezka, kterou určitě využívají místní k rekreaci i tréninku, neboť má slušnou délku. Řek bych, že několik kilometrů. Tak se mi aspoň v poledním vedru zdálo. 

Zaujala nás poblíž ní kruhová stavba, která byla původně koncipována jako byty, ale protože byly sice krásné, ale drahé, byla přebudována na hotel. V každém případě mi přišla být kusem zajímavé architektury, která obzvláštní místo, na němž stojí. Více takových počinů do sídel českých. Architekti nebojte se, vnímavý občan to ocení. 

Náměstí zanechává dobrý dojem. Je prostorné, pěkně upravené a celé Otrokovice se mi zdají být dobrým místem pro život. Silná je zde dosud Baťova stopa a není to jen fráze – jako by duch velkého podnikatele místo dosud ovlivňoval. Hodně jsem se o něm napřemýšlel během letošní dovolené a to v dobrém.

Oběd na venkovním posezení před pizzerií byl příjemný, zmrzlina o kousek dál výborná a cesta zpátky do praku a přístaviště u Moravy taky fajn.

Zpáteční cesta po stejné trase, jenom opačným směrem byla pokračováním krásného zážitku, jen mi přišlo fakt líto Rusavy, která se do Moravy vlévá cirka 4 km od Kroměříže. V dobách hrdinného budování naší socialistické vlasti ji komouši zmeliorovali tak, že je dnes jednak o 9 km kratší, ale hlavně má nepřirozeně napřímené koryto s poměrně hodně šikmými břehy bez vegetace, takže každá voda shůry spadlá jím profrčí jako nic a z kdysi zdravé říčky je dnes vysychající strouha. Následky jsou dosud takové, že Rusava bývá v učebnicích uváděna jako odstrašující příklad neuváženého zásahu do přírodního prostředí.

Kdysi dávno jsem si prohlížel knížku „pohádky od řeky Rusavy“, plnou příběhů a krásných ilustrací, zobrazujících skřítky, žáby, vodníka, volavky a jiné obyvatele jejího okolí a dělalo mi dobře, že je někde taková řeka a že o ní takvou knížku pro děti někdo udělal. O to větší bylo teď moje zklamání z tvrdé skutečnosti. „Rusava?" pravil večer pan domácí „To není řeka, to je potok“.

Líto je mi, líto, říčky Rusavy... Nakonec však přece pojme její vysychající pramínky Morava a tam se zdá již všechno v pořádku.

Další den jsme zamířili na Záhlinické rybníky. Poprvé - opět díky bídnému značení - špatně a stálo nás to dva kilásky po vytížené silnici a to fakt nemusím. Podruhé už jsme pomocí dotazu u důchodkyně trefili a od počátku cyklostezky to stálo za to.

Opět asfalt pevný, rovný, stoupání neznatelné, bylo-li vůbec, lužní lesy poskytující kombinaci dostatku světla i stínu, zajímavé a hojné informační tabule a opět ticho, klid a skoro prázdno, jako by tato výletní krajina byla jenom pro nás. A především pro mne, snad poprvé v životě, krásné lužní lesy. Čítal jsem o nich jako kluk, chtěl jsem se do nich podívat, ale bylo mi to umožněno až nyní.

Jsou rozlehlé, plné velikých, kvalitních listnatých stromů, s bohatým bylinným i keřovým porostem. Vyznačují se jakousi lehkostí, průvzdušností a dostatek vody je na nich vidět všude. Jako bych cítil vláhu jarní záplavy ještě teď uprostřed horkého léta. A jistě má jarní vylití zdejších toků na prostředí lužního lesa vliv až doposud. Je to něco jiného, než smrkové monokultury Ostravska. Teď si uvědomuji, že proti lužnímu lesu bývají suché. Nejen tmavé a tiché, ale se suchým jehličím, chrastím i mechem.

Hájenka, jak ta původní, tak novější i s okolím, je hezkým místem a přitom přímo cítím manželčino nevyřčené: „Na výlet ano, ale bydlet bych tu nechtěla.“ Co naplat, ideální podmínky pro myslivce, nutně taky trochu romantika a dobrodruha, jsou doprovázeny jistou odlehlostí a osamocením. Není divu, že koloběžkář(ka) dneška si to sice se zájmem prohlédne, ale pak se čiperně odrazí a metelí pryč... je hezký letní den, ale v zimě, nebo za podzimní noční plískanice – dejte pokoj. 

Je až ku podivu, kolik takový lužní les produkuje dřeva. Po stranách cesty se ho vrší hromady a to nejen ty získané těžbou, ale podle mého i sběrem – větve, kuláče, zbytky po těžbě jako by byly vytaženy z vody. Zdají se takové vylouhované a je to všechno kvalitní tvrdý materiál, žádná jehličina. Proschlé dlouhým horkem musí hořet, až to praská... 

Po výjezdu z lesa lze přejet most přes Rotavu a opět s lítostí shlédnout na obě strany široké, umělé koryto, jehož středem se sotva vleče – a místy jenom stojí – skomírající potůček nazelenalé vody. Přitom ústí Rotavy do Moravy je idylickým místem a Rotava je tam mnohem širší, vody do Moravy přívádí mnohem více. Jak je to možné? Kde bere Rotava na zbytku cesty tolik vody, když most, na němž stojíme a soutok obou řek jsou nedaleko od sebe? Záhada se objasňuje, když stojíme den na to proti soutoku obou řek na pravém břehu Moravy: to nejsou vody Rotavy. To Morava se vlévá do prázdného ústí Rotavy a vysílá tam ze svého hojného toku tolik vody, až se hladiny vyrovnají. Z odpočinkových laviček proti soutoku je to při troše pozornosti dobře vidět. Takový malý vnitrozemský příliv. Prostě Morava vyšle do prázdného koryta Rotavy tolik vody, na kolik je její proud zvyklý a až je stav na obou tocích tak akorát, nechá toho a plyne dál. Je hezké, že velká řeka se se svým přítokem kamarádí a dává mu aspoň v závěru to, o co jej člověk ochudil. To jsme ovšem ve chvíli, kdy jsme koukali z mostku dolů, ještě nevěděli a tak raději z posmutnělého místa odjíždíme. 

V zápjětí mezi stromy probleskují hladiny Záhlinických rybníků. Je jich tam pět a jsou rozlehlé. Jako obvykle je spojení množství vod a množství vegetace působivé a chodec či koloběžkář cestou po hrázích mezi hladinami zpomaluje. Ten druhý i proto, že „toto není cyklostezka“ jak vehementně zdůrazňuje cedule místního rybářství. Povrch cesty je zde totiž nejen škrtací, ale při nepozornosti by mohl být i bourací. Za to je v oboře za plotem několik daňků, tak blízko, že si na jednoho jde i šáhnout a vůbec se nebojí.

A labutě. Připlouvají vznešeně a pomalu se podívat, kdo to stojí na břehu a to v množství, které jsme dosud neviděli. Očividně je zajímáme tak, jako ony nás. Že by obdivovaly koloběžky? Každopádně nám poskytují krásný přírodní zážitek a to úplně zblízka. 

V přilehlé vesničce Záhlinice je krásně vidět zemědělskost zástavby a to, jak se osídlení přizpůsobuje okolní krajině a možnostem, které poskytuje. Venkov se mi jeví na Hané z dost velké části ještě takový, jaký jsem ho znal z dětství. Pole, zahrádky, zvířata se z něj ještě úplně nevytratila a lidé se o to vše dobře starají. Tak to má být.

Pěknou cyklo propojkou mezi Záhlinicemi a Hulínem je nadjezd přes hlavní silnici u Chrášťan a podjezd téže silnice za Dvořákovým mlýnem. Tyto idylické vesničky zanechávají v koloběžkáři poklidný dojem a o návratu do Kroměříže je rozhodnuto via Hulín, protože je to jednak blíže, jednak Hulín dosud neznáme. Také pěkné městečko, dlužno říci a jaksi jako by se zde čas taky moc dopředu nehrnul. On ten dojem asi dělá to prázdninové horko. 

Po příjezdu do Kroměříže byla manželka dlouhým cestováním několika uplynulých dní tak zmožena, že dala přednost „osobnímu volnu“ bez koloběžky a možná taky bez potřeby vůbec opustit kanape, kdežto já, maje před sebou dlouhé letní odpoledne a potřebu ještě se koloběžkářsky vyřádit, jsem si po vzájemné dohodě dal celou trasu ještě jednou, tentokrát opačně. Projel jsem ji za necelé tři hodiny a i když to tentokrát byl spíš sport a pohled z rychlíku, pěkných zážitků bylo také dost. Cyklostezka Kroměříž - Záhlinické rybníky se musí v obou směrech pochválit a určitě stojí za doporučení.

V předvečer posledního dne vyšlo najevo, že manželčino osobní volno bude muset být protaženo na celý pátek. Až se vyspí a vyodpočívá natolik, že by mohla opustit lože, vydá se na nenáročné pochůzky po památkách, zahradách, nákupech, zmrzlině, muzeích, „té halence, víš které, jak jsme se na ni dívali“ (večer visela zakoupena na ramínku) a podobných záležitostech, což mi dalo možnost vyrazit, kam až to nohy, čas, síly a okolnosti dovolí.

Ruče jsem se nabízené příležitosti chopil, ženu jsem nechal v civilizaci, ať se rekreuje a taky si užije něco jiného a sám jsem vyrazil ráno raníčko „down by the river“ s tím, že to chce vidět Baťův kanál aspoň ze začátku. Ten mne totiž láká jako Siréna vábivá letos od jara a teď jsem mu blízko. Nebo aspoń ne tak daleko, aby to nestálo za pokus.

Pánové, co si budeme povídat. S manželkou se jezdí výborně, ale když „to sama takhle chtěla“ a mohl jsem dbát jen na jedno, totiž abych se předčasně neschvátil, to byl frkot. Zvlášť když jsme tudy jeli už předevčírem, cestu znám, počasí je výborné a cíl táhne jako magnet. Žádné okukování přírodních detailů, žádné zastávky jiné než čurací a picí, Kostka kolobka to mete jak arabský plnokrevník, obraz střídá obraz, hladina, zátočina, odrazy světla od stříbrných vod, úžasem se plní duše poutníkova a jsou tu Otrokovice.

Dej sem tu předraženou Sládkovu limonádu, potřebuji studené a jedem dál. Podél řeky, rovnou po proudu, tam vpředu je kanál a pro mne Terra Incognita. A hned: kam ta Morava najednou zmizela? To korýtko vedle, to přece nemůže být největší moravská řeka a zabloudit jsem nemoh, jedu pořád kolem vody! Naštěstí se po pár stovkách metrů záhada vysvětluje: stezka je kousek vedena podél Dřevnice a ta se za chvíli spojuje s hlavním řečištěm v impozantní tok, mohutnější než kdy předtím.

A první house boat. V poklidu si to šine tichou hladinou, já hledím na něj a ti z hausbótu na mně. Obě strany jako by spatřily něco, o čem sice vědí, že to existuje, ale teď to spatřily poprvé na vlastní oči. Za chvíli pluje loď - autobus. Cyklisti sedí u zábradlí, velocipédy se vezou upevněny na palubě, všichni si lebedí, někteří popíjejí, jiní bafčí, jen já tady makám. Na chvíli mne to zlákalo – tohle si jednou dám. Budu sedět a hledět, voda mně tiše ponese a zpátky pojedu pěkně po proudu, z kopečka.

Ale něco se ve mně vzpamatovává: já ti dám, mastňačit. Támhle hybaj, kanál je ještě daleko. Nebo už ani ne? Co je to támhle za domy? Vždyť to vypadá na město. To přece ještě nemůžou být Napajedla! Ale ono ano. Město na řece. Nábřeží přímo na břehu Moravy, paneláky tak blízko vodě, že bych v nich asi neusnul, když se záplavy začnou houfovat někde severněji a přitom město, kterému řeka dodává kouzlo. To, co jiná města postrádají – kouzlo velkého toku v těsné blízkosti a teď v létě kouzlo tiché hladiny, příjemné vlhkosti vzduchu, místa na podvečerní procházky... Koukat ze sedmého patra přímo na přístaviště rekreačních lodí, to přece musí být úžasné... aspoň teď, uprostřed léta.

Fajn cyklostezka se sice na čas odpoutává od řeky, asi v rámci toho, že radní chtěli, aby výletnící poznali i město samo a nebýt toho, že jsme se v něm trochu motal - opět celkem bídné značení - stála by odbočka za to. Zpět u řeky je to však přece jen lepší. Zatím bez povšimnutí míjím Pahrbek – turisticko a rekreačně výletnické středisko, přesahující do blízkého i vzdálenějšího okolí, zato u ohrad napajedelského hřebčína koloběžku odkládám a jdu až ohradě, dívat se na stádečko koní. Tak tady to je! Hřebčín Napajedla. Jako dítě jsem o něm čítával a chtělo se mi někdy se „tam“ podívat. „Tam“ znamenalo někam, nebylo to zeměpisně lokalizováno a vlastně ani časově. Chtěl bych se tam podívat, kdyby to šlo. A teď jsem jaksi zničeho nic tady. Díky koloběžce. Jaksi se sám před sebou ostýchám přiznat, že doteď jsem neměl páru, kde se Napajedla nalézají. Z dob socializmu se mi sice vynořuje v paměti ještě Fatra Napajedla (nedělaly se tam nafukovací bazény, zvířátka, pláštěnky a podobně z plastové folie?), ale to je všechno. Teď, když mnou byla Napajedla úspěšně lokalizována, omlouvám se jejich obyvatelům a musím říct, že na mně zanechala dobrý dojem...

Koníkům je tohle všechno šuma fuk, blíž než na dostatečný odstup nepřijdou. Asi se jim už zajídá být pořád okukováni skupinami kdoví jestli ukázněných turistů. Ale pohled na ně, i s řekou za zády, je úžasný. 

Rekreačně povznesený módus nálady je doplněn ještě o rozměr přírodně lyrický, když se sunu dál po levoboku hlavního moravského toku a sleduji stále četnější plavidla, očividně sloužící jenom výletům, zábavě, dovoleným, nicnedělání, sledování břehů z paluby, dobré náladě, klimbání některých a slunění se jiných, piknikům, rázovitému charakteru vodáckého cestovního ruchu a podobným záležitostem. I mrtvá ramena a kusy lužního lesa jsou vidět okolo a je to prostředí opravdu působivé. 

Najednou je tu Spytihněv. Vjezd po cyklostezce směrem od Napajedel začíná vskutku netradičně: jinde neviděnou dopravní značkou Pozor, slepice! Po cirka 20 metrech zjišťuji, proč. Nějaký nadšenec zde postavil přímo u stezky kurník. Pipiny se mu z něj rozlézají přímo na cyklostezku a ty následky – pro ně i pro kolaře – si možná (ani ne) dovedete představit. Značka svým provedením není ani zákazová, ani nařizovací a její výklad i grafické provedení by se daly interpretovat asi takto: “Lidi, mějte rozum, když už ho ty slépky nemají.“ Vskutku rázovitý projev lidové tvořivosti zdejšího zemědělského lidu. 

Bezprostředně za slepičárnou následuje impozantní přehrazení řeky velejezem s plavební komorou, jeřábem, hrází. Po její koruně by mohla jezdit auta, kdyby hráz právě nebyla v rekonstrukci. Široké okolí je přízpůsobeno tak, že poskytuje každému míjejícímu, ať autem, lodí, pěšky, na kole či koloběžce, bohaté turisticko gastronomické zázemí. Osazenstvo několika restauračních zařízení a stánků čile griluje ryby, vaří guláše, roznáší vyprahlým dobře chlazené nápoje a nenechá odejít nikoho, aby u nich nenechal aspoň nějakou tu kačku. Nabídka je široká a lákavá a ten mládenec, u kterého jsem si objednal polévku (výbornou) byl sympatický tím, jak nebyl nakažen hospodskými manýry. Byl slušný, pohotový a očividně se snažil posloužit svým hostům a nejen „obsloužit zákazníka“, jak by mu mohla nařizovat pouhá pracovní povinnost. Chlapi ve frontě přede mnou právě dostali grilovanou rybu s oblohou. Voněla a vypadala tak dobře, že jsem ji chtěl taky, ale nebrali zde stravenky, jimiž jsem hodlal útratu zatáhnout a vysolit požadovanou sumu cash se mi poněkud příčilo. Krátce po odjezdu jsem ale začal litovat a lituji dodnes. Ta vůně, vzhled a kdybych neváhal, tak určitě i chuť musely být uměleckým zážitkem.

Daleko největší impozantností spytihněvského jezu byl však – alespoň pro mě, jako nováčka v těchto krajích – skutečný začátek opravdového Baťova kanálu. Široce vzdutá hladina Moravy se zde dělí na vlastní koryto řeky a uměle vybudovaný kanál, v jehož ústí kotví výletní lodě, hausbóty i motorové čluny. Scenérie pro mne byla na poprvé tak poutavá, že jsem se nemohl delší dobu odtrhnout. Tak tady to začíná, odtud se kanál táhne dalších 80 km daleko. To je dílo! To je ten duch pravého baťovského kapitalizmu. To je ta správa krajiny, rozvoj možností, užitek pro lidi okolo – i po těch letech... Jedem se na to podívat zblízka! 

A kanál nezklame od samotného začátku. Kousek za jezem je přístaviště, kde osádky lodí nerušeně tráví svá volna. Čistí si zuby, perou prádlo, vaří, zásobují se na další plavbu, vrtají se v motoru, pijí kafe, poslouchají rádio, leží na břehu, čtou, strkají nohy přes okraje po kolena do vody, nebo se obracejí na druhou stranu a házejí nevšímáka. Středem kanálu přitom proplouvají ukázky říční flotily od malých jednoduchých hausbótů pro rodinnou dovolenou, přes motorové čluny a jachty, až k velkým výletním lodím. Pozorovat dění na vodě je pro oči vnitrozemce něco jako med pro včelu, ale chci vidět Kanálu kus a tak se odtrhnu, abych hned kousek dál obdivně zíral na velkou plochu mrtvého ramene Moravy po pravici. U jeho okraje se nalézá možnost povozit se i pro ty nejchudší: bárka s vesly snad slouží kromě výletů na krmení ryb či hejna husí...

Velice dobře se to šupajdí kolem Baťova kanálu, zvlášť proto, že je to po spádu, asfalt je kvalitní, stezka volná, scenérie zajímavá a den hezký a letní.

Zde jsem také poprvé zjistil, jak snadno se jeden nechá zlákat k vytvoření ideologicky podbarvené fotografie. Stačí získat k něčemu citový vztah. Nemusí jít zrovna o slečnu, stačí třeba zeměpisný region, politický program, určitý způsob přípravy pokrmů, či historické období. Nebo řekněme koloběžku. Aniž si toho je fotograf většinou vědom, chce spojit to nejkrásnější z navštíveného území i oboru jakožto takového, i cpe koloběžku k jakémukoli zajímavějšímu místu, aranžujíce ji tak, aby bylo vidět obojí. Podvědomě při tom doufá, že budoucího diváka chytne pohled za srdce tak, jako jímá jeho, autora, v reálu, kde scenérii fotí a že si onen hypotetický divák v návalu nadšení, stejně silného, jako je autorovo, řekne: „Tam se musím podívat...“ A ono to tak funguje. Zároveň fotografovi druhá část podvědomí říká, že není možné, aby divák pohledem na fotografii pocítil stejnou kvalitu zážitku, jakou právě prožívá on – například nemůže cítit lehký závan rybiny, vánek ve vlasech, hlad v útrobách či bolest kolene a proto pečlivě volí úhel pohledu, odlaďujíce ze záběru vše, co by mohlo narušit výsledný dojem. Nakonec provede ještě ořez fota. 

Zde, řekněme si po pravdě, začíná určitá, i když jemná a těžko rozeznatelná manipulace s pravdou. Věci se zkrátka dají vidět různými způsoby. A když fotograf objeví a zvěční ten nejlepší, vzniká dílo. A turismus se rozvíjí, protože divák tam pak v čas příhodný jede.

Za obdivného popojíždění a povětšinou nechtěně ideologicky podbarvené fotodokumentace se blížím k Babicím. Plná hospoda u přístaviště, kterou jsem v nich viděl, je jednou ze dvou vzpomínek, které na toto místo mám. Ta druhá, kterou asi jen tak nezapomenu, je to, jak mne tam podtrhlo vlastní podvědomí. Z Babic do Uherského Hradiště je to totiž jen 4,5 km. Když jsem tento údaj vyčet z mapy, chtělo se mi samým překvapením hned vyrazit „až do Uherského Hradiště.“ Podmínky byly ideální a čtyři a půl kilometru - co to pro zaježděného koloběžkáře je?

Jenže: zpátky je to dalších čtyři a půl kilometrů. To už je devět. A nezapomeň, že se musíš vrátit. Už teď computer ukazuje 32. To máme sakumprásk 73 km a to je moc. Co kdyby se ti něco stalo? Nemusí jít o bouračku, stačí píchnout. To bys tlačil koloběžku 36 kilometrů pěšky? (Konec konců, to bych asi zvládl – je krásně, nejspíš bych nezabloudil, neb to na cyklostezce dost dobře nejde, ale kdybych se fakt praštil do kolene...) A týden krásné počasí se jako naschvál právě začíná kazit. Támhle se zatahuje a to dusno – no, kulhat tu dálku zpět v dešti a po tmě, to ne. Otáčíme a jedeme „domů“.

A tak jsem s těžkým srdcem otočil. Dodnes lituji. Byla by to s velkou pravděpodobností bohatýrská jízda a mohl bych vykládat, že jsem dojel z Kroměříže AŽ do Uherského Hradiště. Kdežto říkat, že jsem dojel do Babic, to je jaksi o ničem... Nicméně kanálu jsem cestou zpátky viděl z opačné strany ještě kus a mohu jenom doporučit: přijeďte, je to bezva.

A jak je to s tím Kroměřížskem jako rájem cyklistů? Nu, po týdenním zkoumání bych řekl: je to takový slogan. Jistěže je zde krásně. Dá se zde dobře zajezdit a cesta sem určitě stojí za to. Jen by to chtělo – a to podstatně – zlepšit značení. Když už je všechno vybudováno za miliony, neměly by to chybějící ukazatele za pár stovek kazit. Ne všichni cyklos s sebou mají GPS... Ale za krásného počasí a když se trochu rozkoukáte, se zde jako v ráji určitě vícekrát cítit budete. 

Ovšem konkurence nespí a překvapilo mne, že například naše severomoravské Ostravsko si v porovnání cyklomožností s Kroměřížskem nestojí vůbec špatně. Krajina se zde nadá srovnávat, o tom žádná. Ale spousta zajímavostí, hustá síť cyklostezek, značení a rozmanitost rychle se měnícího prostředí bodují pro Ostravu a okolí. Není na tom našem Slezsku špatně, i když rájem cyklistů bych je nenazval. Takže nechme tento chytlavý slogan Kroměříži. Tam si ho konec konců vymysleli. A docela na celou oblast pasuje. Jen by to chtělo pošťouchnout nějaké detaily.

19.8.2017