CHOROŠ

Dluh na dřevě

Mucha zas jednou seděl ve vláčku a nechal se unášet tratí č. 290 údolím Bystřice na Hlubočky. Kolem Smilovského, Panského a Magdalského mlýna. Motoráčkem, protože elektřina na trati doposud není.

Dnes tudy nejede jen tak lelkovat. Jede splatit k Jumbremu ten dva roky starý dluh na dřevě. Samozřejmě, že si za to Jumbre může sám. Jeli k němu „na dřevo“ už třikrát. Poprvé mu „ten blbec s motorovou pilou, co ho měl naptanýho, večer před jejich příjezdem telefonem odřekl.“ Podruhé v předmětném místě výskytu padlých stromů cvičila ostré střelby dělostřelecké motojednotka Přáslavice, neboť onen výskyt je již za hranicemi vojenského újezdu Libavá. Potřetí Jumbre předem ověřil čistý vzduch u Armády ČR, motorovku zprovoznil vlastní a v určený den, kdy pětice trempířů v montérkách vyšlapuje do lokality, je tato uzavřena Dolnoslezským sdružením myslivců, kteří provádějí podzimní hon Svatého Huberta. Praskání výstřelů ujišťuje, že také tentokrát je střelba ostrá.

A dost. Copak si Jumbre myslí, že visím na drátku? Že nemám nic jiného na práci než čekat, až se ozve jeho mobil? Že mi šéf s veselým pokývnutím umožní čarovat s nadpracovanými hodinami jak dítěti na kuličkovém počítadle? Že manželka počká s malováním počtvrté?

Ech… Jenže po čase, když napruzení odtává, se vynořují myšlenky, že Jumbre si za to už ani nejspíš nemůže. Je to už starší člověk, marná sláva. Prostě má už roky, a to nelze čekat svěží mysl neustále. Životní rytmus mu určuje počasí a náhoda a nejspíš si myslí, že ostatní to tak mají taky.

Takže tentokrát jinak. Mucha zkrátka jede k Jumbreho srubu bez dohody. Bez domluvy, bez echa. Když tam Jumbre bude, Mucha pomůže. Pořeže dřevo sám. Splní, co slíbil. Slib je slib, i když ten druhý to třikrát zasklil. A když tam nebude – no, tak si Mucha udělá vejlet. V tu stranu už dlouho nebyl.

Při stoupání do mírného zalesněného návrší Muchovu pozornost náhle upoutalo něco, co sem nepatřilo. Co bylo v lese cizí, nezvyklé. Tichý, nikoli nepříjemný opakovaný zvuk, který nedovedl zařadit. V kratších sériích po sobě, ne příliš daleko – co to jen může být? Mucha napínal uši i oči, ale nevypátral nic. Zvuky ustaly a už se neozvaly, a tak vykročil svým směrem. Po chvíli spatřil, že vepředu se z lesa na pěšinu sune postava. Chlapík. Snad v trampském obleku? Na Jumbreho to nevypadá. Ten člověk je očividně mladší – a připadá mu nějak povědomý… Tmelda! Tramp samotář-šamotář! A taky že jo. I on už zmerčil Muchu a po chvíli ho i poznal. Tvář se mu rozzářila úsměvem: „Co ty tady děláš?“

“No né, tebe bych tady nečekal.“ Nečekané setkání zdvihlo oběma náladu. Mucha jede splatit Jundremu „dluh na dřevě“ a Tmelda – už není Tmeldou. Teď je z něj Včelda. Jak to? Inu, zásoby šamotu z Nové Huti už došly, takže přestal tmelit kamna, zato se stal příznivcem včelaření. Takovým včelařem – teoretikem. Přečetl o včelách kdeco všechno, projel weby, prochodil včelařské areály, výstavy, dokonce fakticky spoluvčelařil! Co to je?

„No, jednou počátkem jara si ke mně na pozemek dal maringotku s deseti úly včelař ze sousední obce. A co za to? Nic – ale kdyby to šlo, mohl by mně vzít do včelařského učení? A tak jsme si plácli. Tři roky jsem spoluvčelařil. Prakticky, skutečně, fyzicky! Na vlastním pozemku, kousek od chalupy, ve včelařově maringotce. Dobrá škola. Jenže během tří let si včelař postavil v podhůří vlastní rodinný domek a maringotku si tam odvezl. A rázem jsem neměl nic. To už jsem byl ale chycenej a doteď zvažuju, že začnu sám včelařit. Jenže času je málo a tak, než se mi to utřese v hlavě, jsem spojil včelaření s trampováním.“
„No prosím tě – jak?“

„Nosím s sebou na vandry kolovrátek po tátovi a vrtám do starých kmenů díry pro včely samotářky. Víš, znáš ty „hmyzí domečky“, ne? Zkoušel jsem to sice ze začátku dělat aku šroubovákem, ale je těžký a dělá kravál. Kolovrátek se s tím nedá srovnat-tichoučce to chřupe, je lehký, je to radost jím točit … Je to takové mnohem trampštější. A podařilo se mi tak spojit včelaření s vandrama. To bys nevěřil, jak se v takovém suchém kmeni s dírama zabydlují včely a nejen ony… ale to tě asi moc nezajímá, co?“

„To by ses divil, já jsem taky takový věčný „příznivec včelaření“. Ale dnes jedu k Jundremu na dřevo. Slíbili jsme mu kdysi nepředloženě pomoc a on dodneška frfle, že naslibovat umí každej, ale pak jsou jen samé výmluvy…“

„Jo, já to znám. Je to s ním těžký. Ale pořád to má lepší, než dělat důchodce na sídlišti v paneláku… Víš co, když jsme se tak sešli, já tam půjdu s tebou. Už jsem ho delší dobu neviděl a jestli nebude doma, mákneme na dřevě ve dvou a něco po nás bude vidět. Stejně se zde vlastně poflakuju jen tak. Ono je to lepší, když tak leso-včelařím, nemít žádnej cíl. Člověk na to potřebuje klid na přemýšlení a spíš kousek lesa vyžít, než hltat kilometry…“

A tak šli dva. Jesenické předhůří je krásné a Mucha si znovu jasně uvědomil, že úsloví „jsem už starej paprika, tramping mi nic neříká“ není v jeho případě relevantní. Krásné počasí a krásná krajina mu vnukly základ na báseň a protože, věren svému zvyku, před odjezdem „dal si tužku do batůžku“, ocitlo se na papírku:

Jistěže věřím Bohu,
družím se však s tím,
kdo náboženské fráze nekváká.

Zrána rád hledím na oblohu,
za kámoše mám chlápka
s duší tuláka.“

To prozatím stačilo. Mucha byl spokojen s tím, že dodržel osvědčenou zásadu „klišé-neklišé, Mucha to hned zapíše“ a Tmelda se divil. Ještě více pak, když mu Mucha vyjevil, že to jako základ stačí a Múza to někdy ve vhodném čase sama doplní o další. Za chvíli pak byli u Jumbreho srubu. Doma nikdo a kolem takové ticho, že se Mucha v jednu chvíli obával, jestli Jumbre vevnitř neumřel. Ale od verandy vedly v měkké hlíně čerstvé tisky bot a výkluzem ve dveřích se protáhla ven Jumbreho kočka. Pěkně živená, zdravá, se lesklou srstí. Za chvíli druhá. On Jumbre chová čtyři. Takže asi jenom někam odešel…

No dobrá, klepáni, bouchání, ťukot na okýnka, vše bez odezvy, doma tedy není. Bágly na lavici, obhlídka dřevníku a okolí a jdeme na věc. Mucha rozbalil podlouhlý textilní balík, doposud připevněný k boku usárny. Ten budil Tmeldovu zvědavost už po cestě, ale neptal se a když teď Mucha pečlivě a trochu obřadně odvinul poslední vrstvu, uviděl to: „Pilka Silka, Japonsko. Typ Katana Boy 600“ hlásil hrdě Mucha. Úžasný kus blyštivé ocele zazářil v paprscích dopoledního slunce. Mucha provedl dvouruční úchop černého držadla a postavil se do pozice samurajského válečníka. „Jdeme na to,“ pravil odhodlaně. Za boudou bylo halabala naskládáno větší množství klád, soušek a kuláčů, pěkně čtyřmetrových, aby odpovídaly dopravním zvyklostem a podle prorůstající trávy bylo jasné, že si s nimi pan domácí tohoto roku až dosud nějak „nedal rady.“ Oni chlapíci-pracovníci, kamarádi, asi moc nejezdili, a i když je doposud krásné počasí a teplo se drží nevídaně dlouho, zima je přece jen přede dveřmi…

Z dřevníku byla vynesena koza, první souše umístěna do správně pozice a široce rozkročený Mucha rázně zařízl. Tmelda se až podivil, jak lehce a vcelku rychle odpadlo první polínko. „Však jsem za ni taky dal čtyři tisíce“ odfoukl Mucha. „Hele -“ a další poleno odpadlo po několika zářezech. Mucha Silkou kmital takovým způsobem, že si to i Tmelda musel zkusit. Taky je přece člověk od fochu. Tedy – ne že by k tomu nebylo třeba svalů, ale jde to nad pomyšlení snadněji a rychleji, než by byl před tím ochoten připustit. A tak se střídali. Jeden trénoval s Katana Boyem japonsko – dřevařské dovednosti, druhý štípal špalky Jumbreho štípací sekerou Husqvarna, kterou naštěstí Jumbre od minule ukrýval ve dřevníku na stejném místě, takže se jí Mucha dokázal zmocnit. Vybaveni kvalitním nářadím a dobrou vůlí makali, až bylo třeba spočnout a pojíst. Jumbreho micky se mezitím odhodlaly vzít je na milost a když taky dostaly kousek, nechaly se i pohladit. Tmelda s Muchou se neulívali, vystřídali několik sérií „práce /odpočinek“ a když minula druhá hodina dopolední a oni měli po skrovném dřevorubeckém obědě, začali skládat.

Do svačiny byly na paletách pěkně vyskládány nejmíň dva plnometry polínek, piliny zameteny a umístěny dozadu na kompost, Štípací sekera byla schována do původního úkrytu a Silka vězela ve futrále po boku Muchovy úesky. Jumbre nešel, a tak dva chlapíci, kamarádi – pracovníci, opustili prostory jeho claimu a vydali se na cestu zpět. Něco si vyzkoušeli, něco po nich zůstalo – Jumbre bude překvapen. I jeho kočky byla nakrmeny, podrbány, pošolichány na šošolkách – může se jet domů.

* * *

Jumbre se pomalu vracel od vlaku. Návštěva u manželky ve městě nedopadla dobře. Vlastně co čekal? Nebylo to poprvé.

Návrší vystoupalo nad souvislý les a mezi zbývajícími stromy kolem se objevil výhled do daleka. Mírně zvlněné stráně i trochu vyšší předhůří s rozházenou zástavbou, políčka, remízky, aleje, vesnice, lesy, louky – je to krása. To je jeho domov. Sem ho osud zavál, zde se usadil, zde zůstane. Nejspíš zde taky umře, ale na to je ještě čas. Teď se vrací domů a je mu líp. Každým krokem líp.

Jumbre tu stezku domů miloval. Tak trochu blíž k obloze, tak trochu nad světem, a je to právě kvalita té cesty, nic jiného než kvality toho dlouhého táhlého návrší, co ho vždycky přivedlo na jiné a lepší myšlenky.

Na okolní krajinu se zvolna snášel soumrak. V chalupách na obě strany od návrší se rozžínala světýlka. Tahle chvíle měl Jumbre obzvlášť rád. Všude je klid. Na obydlenou krajinu se snáší podvečer. Lidé, krajina i svět teď mají čas jen pro sebe. Trochu spočnou, trochu požijí, trochu se zaradují, znovu se ujistí, že je pořád pro co žít. Jumbre už byl zase v normálu a do srubu to nebylo daleko. Šlo se mu lehce a dojmy z ne příliš vydařené návštěvy ve městě mizely.

Kousek od srubu mu zálesácký instinkt napověděl, že je něco jinak. Na odbočce k jeho srubu byly vidět stopy. Někdo zde byl. Jumbre zpozorněl a zastavil se. Dotykem přes mantl se ujistil, že jeho nůž je na správném místě. Stál dlouho, ze srubu ho nemohl zatím nikdo vidět – ale nedělo se nic. Vzduch byl čistý. U kmene buku při odbočce měl schovanou pořádnou hůl. Vzal ji do ruky – pro jistotu. Ale nebylo jí třeba. Jedna číča mu šla vstříc a druhá se rozvalovala na lavičce. Potom padl jeho zrak na boční stranu dřevníku. Na paletách, aby nechytla spodem vlhkost, byla vyrovnaná slušná hromada naštípaných polen. Ne, to se mu nezdá, jsou to aspoň dva kubíky, možná víc. Co to? Kde se to vzalo? Někdo zde dřevařil, zatímco byl pryč… Jumbre nevěřícně došel k vzorně srovnané hromadě a váhavě se jí dotkl. Na horní ploše byla ze smrkových větviček vyskládána písmena M + T.

V tu chvíli se pomalu a krásně začaly na okolí snášet první sněhové vločky.