Duši z lomu

Marná jsou všechna kdyby,
dopustil jsem se zkrátka chyby.
Zvědav, zda u Šerého vrchu
někdo z duchů ještě žije,
šel jsem tam a oni měli zrovna
festival duchovní poezie.

Byli tam však jen náhodou.
Dnes už jsou o kus dál, za vodou.
Před rokem zde dostali na gatě
a tak je tady čisto.
Ti už se nikdy nevrátí
zpět na tohleto místo.

Teď sídlí nad Žermandou v lomu
a tu opuštěnou pískovnu
zabrali jaksi k tomu.

Přišel jsem na to,
když jsem se loudal kolem
chůzí pomalou.
Do křoví odbočit jsem musel,
neb se mi chtělo na malou.
Protože za mnou šli nějací výletníci,
musel jsem hlouběji,
než za tím účelem choděj všici.

Cestička uzoučká tam vedla.
Abych se po ní vydal mne svedla.
Ta jistě vede k opuštěnému lomu.
Tak jsem se po ní vydal
- no, nedivte se tomu.

Byl krásný slunný den,
teprve pozdní odpoledne,
i nečekal jsem, že duší patrola
se náhle proti mně zvedne.

Bylo jich nejmíň osm.
Ze země, z křovin naráz vyskočili,
usmívali se však
a hluboce se uklonili.

Nelekejte se prosím, pane Sonny,
že na vás tady takhle čekáme.
My žádné špatné úmysly
s vámi nemáme.

Poslal nás sem Pán Mlh, Kníže to Noci.
Máme vás k němu pozvat,
jen budeme-li moci.
Máme vám vyřídit jeho slova díků.
Jeden z nás kdesi u popelnic
nalezl sbírku "Květ muchovníku".
Naši experti pak detekci provedli
a k vám jako k autorovi
ho pak dovedli.

Pán Mlh když to přečet´,
řekl, že jste znalec.
K obloze natáh´ ruku,
na níž zdvižený byl palec.

Máte prý duši romantika.
V tom rytmu srdce Pána Mlh
taky občas tiká.

Ten spisek líbil se mu docela.
Hlavně to, že píšete o duších zvesela.
Podle básně "Okolo Žermanické přehrady"
jsme zjistili, že tudy občas chodíte.
Že sídlíme jen kousek odtud, to že nevíte.

Od těch dob tady patrolujem,
pozvat vás k nám dolů si teď dovolujem.
Přivést vás se nám už dlouho nedaří.
Náš pán už o nás řekl, že jsme čučkaři.

My zde už od včerejška máme zasedání
o našem příštím duchovním směrování.

Přijmete-li pane, tři benefity z toho vzejdou:
- lidé a duši se po dlouhé době sejdou
- potvrdí se, že šanci na lepší zítřky máme
- uděláme pro vás to, co pro smrtelníky
jinak neděláme...

Nu, šel jsem. Líto mi těch brachů bylo
a jak tak hovořili snažně,
napětí jaksi povolilo.
Jen jeden požadavek jsem si přidal:
abych moh´ vykonati napřed účel,
za nímž jsem se do křoví původně vydal.

Náramně mě tam přijali.
Rozestoupili se, všeho nechali.
Bylo jich na dvě sta a všichni byli zticha,
až slyšel jsem vlastní dech, jak dýchá.

Na čestné místo byl jsem uveden.
Obřad byl dobře proveden.
Celé to množství stálo tiše
a sledovalo, jak jejich host
na požádání do kroniky píše.

Pak mi Pán Mlh ruku podal,
stiskl ji a řekl po chvíli,
ať sednu a ostatní ať navážou tam,
kde předtím skončili.

Když usedli jsme a rozruch trochu opad,
stalo se něco, co bude mít dopad.
Řek mi Pán Mlh: „Já mám, člověče,
takovej možná divnej nápad:
ty bys mezi nás, zdá se,

docela dobře zapad.

Ono se to mezi tvými známými
moc neví, ale já tuším, že máš cit
pro paranormální jevy.

Tvořit poezii
- nemá-li to být jen láce -
to je dost řehole,
to je těžká práce.

Spojme se
- jenom po kulturní stránce sice,
aby se do nás nepustila
hned na počátku opozice -
vytvořme literární dílo skutečně epochální:
trampsko – duchovní sbírku básní dobrých tak,
že bude to až nenormální!

Vy, trampi, jste svou uměleckost
již stokrát prokázali.
My, duši, jsme v historii
již také mnoho dokázali.

Spojme své talenty!
Esencí inteligencí
těchto dvou svérázných komunit
- to co teď říkám, myslím vážně,
já neříkám to v žertu -
stvoříme umění takové,
že zavedení literáti, muzikanti, malíři
za krátkou dobu půjdou k čertu.“

Něco s mým psaním
udělat by to chtělo,
dumal jsem, to je jistý.
Popsal jsem mnohé listy.
Nedošel jsme však uznání
ni mezi trempy,
ni mezi adventisty.

Jak mohu být letošního jara spokojený?
Což mohu být byť vzdáleně jen vysmátý,
když v čtyřicátém pátém Trapsavci
skončil jsem z tří set pěti zúčastněných
jako dvoustý osmdesátý devátý?

Já nechci získat slávu,
jen mezi trampy čtení.
Na tom nic tak špatnýho
myslím si, zase není.

Pán Mlh se usmál,
ke mně se blahosklonně sklonil.
Hovořil vlídně tak,
že jsem až málem slzy ronil:

"Když někdo píše líp než ty,
je to ze třetiny tím, že něco umí.
Ale z té druhé třetiny
je to tím, že píše hned ráno,
když vstane.
To nemá v hlavě ještě
žádné připitomělé šumy.

Nedohřála ho ještě média
a v nich politici, ani lidská blbost
všudypřítomná, jak víme všici.
Zvykl si na to a má to tak dané.
Pomáhá mu to k tomu,
že občas na stupínku
oceněných stane.

Když napadne tě verš či rým,
běž si ho ihned zapsati.
Nejez ni nepij,
dokud to nezapíšeš,
jinak si poezii
do zadní kapsy trenek
můžeš strkati.

My, duši už máme
s publikováním zkušenosti
a tak ti mohu dát rad dosti.

Když byly nějaké naše kousky k světu,
zkoušeli jsme je publikovat na internetu.
Měli jsme s tím z počátku problémy sice,
protože se nám jako nehmotným
špatně ovládaly dotykové klávesnice.

Ale pak, jak šla
umělá inteligence dopředu,
vypísklo jedno z našich mláďat:
„Už to dovedu!“

Od těch dob, jelikož nemáme co na práci,
než plašit lidi,
dělat si z dobrých věcí legraci,
se prezentujem i na internetu
a chceme o sobě dát vědět světu.

A neboj se o svoje duchovní postavení.
Na styku s námi snad
nic tak strašlivého není.

My nejsme duchové duchovní,
my na jiné jsme úrovni.
My vlastně máme na práci
být takoví duchovní čundráci...

Až poměry se upraví,
tam v nové nebeské republice,
trampi a suita Pána Mlh
bratřit se budou převelice.

My nejsme plnoprávní, odbojoví duši,
to zapiš si za svoje trapsavecké uši.

My jsme jen zbytky životů
starých zahynulých tuláků,
trempířů, vandráků a čundráků.

Jsme zkrátka tvoři nižší úrovně,
ale nepřistupuj k nám nerovně.
Že celkem prevíti jsme, dobře víme.
Může však někdo vyloučit,
že v budoucnu se polepšíme?

Je možné, že se nám
občas něco nedaří,
ale díky osvětě jsou i duši,
kteří rybaří, hřibaří, ba i včelaří.

A příští rok chcem do Trapsavce.
Když teď jdou Českem
ty roky nehorázného sucha,
chcem přispět aspoň tím,
že provětráme literárního ducha.

Porota by nám ale uvěřila sotva.
Řekla by: Levota! Autoři?
Prý ´duši z Žermanického lomu´.
Snad jenom blbec uvěřil by tomu.
A pro ten případ by tam měla
být nějaká kotva.

Proto se obracíme na tebe.
Chceš poznat,
co společenství duchů dovede?
Vytvořme konsorcium,
ať to podfuk není.
Ty to tam za nás všechny pošleš
a my dodáme ti texty

do ranního kuropění.

Budou to tvoje myšlenky, pane,
ale družinou nejlepších duchů
důkladně zpracované.
Tak funguje Hollyvood, rocková scéna,
kultura na světě skoro všude.
Příští rok Trapsavec
naší doménou pak bude..."

Tu jsem se lekl tuze,
vidět jsme začal jako v mlze.
V tu ránu jednou věcí
byl jsem si jistý:
to bych měl průšvih u trampů
a taky mezi adventisty.

Hleděl jsem Pána Mlh zarazit,
i když jsem tušil, že bych moh´ narazit.
Protože mne nenapadlo nic jinýho,
vznesl jsem k němu dotaz
ohledně jeho místa vůdčího :

"Prý pro tě není jinde
než v lomu u přehrady místa...
Nejsi snad bývalý,
vlastním sborem zapuzený adventista?"

Vysoko do letního nebe

hrozivý hlas Pána Mlh se vznesl:
"Dávej si pozor na jazyk!
Tak hluboko bych sotva klesl!

Pozvali jsme tě
a v tom je jistá úcta.
Doufám, že dáš si od teďka
pozor na svoje ústa.

Rád bych však,

abys jednou věcí si byl jistý.

Nenamích´ jsem se ani tak na tebe,

jako spíš na ty adventisty.

Mne mohou svrhnout z trůnu
- modlitbami -
a tobě nabijí
že jako první ze smrtelných
zkoušel jsi mezi duchy misii...

Radím ti, neměl bys o nich psát.
Děláš jim reklamu - a zbytečně.
A oni, když je haníš,
staví se k tvému psaní netečně."

Ani jsem necek.
Ten rozum měl jsem míti.
Těžko jednomu s duchy se
na jejich srazu nesnadniti.

Chtěl jsem pak ještě
trochu protestovat,
ale došlo mi,
že mám se jinak chovat.

Remcáním spěl bych zřejmě
ke vlastní záhubě.
Vše co by po mně zbylo,
by mohly být jen trenky,
houpající se v lomu na vrbě.
A po prožitém uleknutí - to je jistý -
by nebyly zrovna dvakrát čistý...

Tak básně píši napoprvé,
jako když muzikant hraje z listu.
Neopravuju je, nechávám je tak
a hledím nestrefovat se moc
do bratří adventistů.

                      *

Neřekli jsme si ani že jo, ani že né.
Nechali jsme to zkrátka otevřené.
Ani jeden z nás si nebyl jistý,
zda spíš než s kamarádem
nebaví s s lumpem.

V tom bylo naše setkání dost podobné
schůzce Kim Čong Una
s Donaldem Trumpem.

V košili ještě dnes
srdce mi zvučně buší.
Měl bych se vyhnut propříště
těm místům, kde jsou duši.

Avšak:

V červenci z pátku na sobotu
u splavu na Lučině řece
pořádají kulturní sraz
- pro pozdvižení duchů přece -
Pán Mlh, Kníže to Noci a jeho druhové.
Tam na přilehlých loukách,
v křoví, i přímo ve vodě pstruhové.

Je to blízko od našeho domu.
Já ani nedivím se tomu.
Cítím, že domnívají se skoro všichni duši,
že vím, co se patří a sluší:
jakpak by jako kamarádi přišli k tomu,
abych je nevzal po festivalu domů?

Doufal jsem, že moje žena
se mnou se ani duchů nebojí.
Myslel jsem, že ustojí to
a že to projde v pokoji.

Zle jsem se spletl, na mou věru.
Teď druhou noc už bivakuju
vzadu na zahradě, pod lískami,
u kompostéru.

(Náš děda použít jiný název se nebojí.
Technicky vzato, je to kompost,
on tomu ale říká „při hnoji“.)

Želel jsem dění předešlého,
opravdově a jak se sluší.
Jak tohle teda dopadne, kdo to tuší?
Dalšího rána však slunce vyšlo.
Manželce se to přes noc rozleželo
a že nemusela hned tak zhurta, ji přišlo.

Oženil jsem se dobře, na mou duši.
Manželka zůstala mou ženou
a mými kamarády - z lomu duši.

                               *
Pak přešel rok a zase bylo veselo.
Stalo se však, co stát se asi muselo:
Seděl jsem, psal báseň v klidu na zahradě.
Tu pošťák od branky na mně zakýval:
ve schránce asi něco bude
- on občas obálku nám nosíval.

Ta dnešní byla zvláštní převelice.
Taková je snad jedna v republice.
To nebyl papír,
to byl zhmotnělý cár mlhy.
Tu mohl vytvořit jen Kníže Noci
- nikdo druhý.

Otevřel jsem ji a vyňal z ní ven list
a na světlo jej dal, abych jej mohl číst.

Stál jsem tam udiven,
čeho se jeden nedožije:
byla tam pozvánka
pro čestného hosta
na festival duchovní poezie.

listopad 2019