V naší ložnici stojí piáno. Už dvacet čtyři let. Předtím stávalo na chodbě u rodičů. Jestli to dobře počítám, dalších pětatřicet roků. A celých těch padesát devět sezon jsem na ně více či méně hrával. Zpočátku nerad – musel jsem. Z té doby si pamatuji nudné stupnice, divné prstoklady, trému při předehrávkách a povinná cvičení, do kterých se mi nechtělo. „Klavír“, jak jsme piánu říkali, se v paneláku rozléhal přes všechna čtyři patra. Zvlášť když otec nechal schválně otevřené dveře na společné schodiště, kde čistil boty. Jednou mne jimi praštil a přidal delší řev, no to byla paráda …Není myslím divu, že když jsem už později „do hudebky“ nemusel, stál klavír delší dobu jaksi mimo oblast mých zájmů. Ovšem ve třinácti jsem začal s kytarou. Sám. A to už bylo jinačí kafe. Jednak to bylo spíš jaksi nežádoucí, jednak se na hřišti za školou 1. Máje scházela parta chuligánů a chuligánek, kam jsem si tvrdě vydobyl přístup jen proto, že jsem uměl celkem schopně trstat. Na nejstarš...
.jpg)
Komentáře
Okomentovat