Takhle to vidím

Mikoláš Aleš a jeho tři kamarádi vytvořili  v době národního obrození jeden z největších obrazů světa. Nazvali jej Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou a na mne dílo vždy působilo jako bitva převeliká, v níž šlo o vše. A jak už to bývá, jednou z příčin byla žena. Tak to totiž říká historie, i když dotyčná žena za to většinou ani moc nemůže. Prožil jsem před lety něco podobného v malém. Já proti hejnu nájezdníků  a ten dojem, že jde o vše, byl velice silný. A taky za tím stála žena, moje vlastní, a ani ona za to vcelku moc nemohla. V naší chalupě se totiž usadili sršni. Někde. Pobývali zde rok, dva, tři a bylo jich stále více. Ta první dvě léta nevadili, ale v květnu roku třetího bylo už takové horko, že manželka při vaření otevřela dokořán okno v kuchyni s tím, že dodělá oběd za příjemné pohody. Ale ouha. Dovnitř vletěl sršeň. Vyletěl ven a přivedl další. V kuchyni jim to asi vonělo, přílety se množily a násobily. Okno bylo zavřeno, sršouni hlídkovali za sklem. Za chvíli si naš...

V dobách našeho trampování ovlivnil Jim i nás ostatní (mne, tedy Sonnyho, Peta a Haileho) tak, že jsme taky nějakou tu poezii sepsali a společně s Jimovými básněmi jsme je vydali ve dvou samizdatových sbornících "Vandrákovo bohatství" a "Cestou z vandru". Bohužel pro nás tři, v závorce jmenované, to bylo ojedinělé básnické vzepětí v dobách mládí, které se - alespoň doposud - již neopakovalo. Přesto však, při přípravě dalšího dílu Jimovy tvorby, jsem do svých vlastních básní zabrousil a řekl jsem si, že když Jimova poezie, tak taky Sonnyho poezie. Výsledek předkládám níže a mohu jen dodat, že pokračování nejspíš nebude, protože v roce svého poetického osvícení jsem sepsal jen sedm kusů a svíce zhasla. Změnit by to mohlo snad jen množství vašich nadšených ohlasů či komentářů, ale jakási skepse mi našeptává, že se jich nedočkám. Takže to je, přátelé, nejspíš všechno ↓ M INISTERSTVO  VEDLEJŠÍCH  ZÁLEŽITOSTÍ HLEDÁ  SE CHLAPÍK  ZAROSTLÝ S  VYSOKÝM  ČELEM POVO...

Na stavebním veletrhu Střechy, stavba Ostrava  2018 vystavovali - koloběžky. Mimo jiné, tedy. K tradiční stavební části totiž byly letos přifařeny sekce  "Úsporná domácnost" a "Eko auto". Počin určitě ku prospěchu návštěvníků i vystavovatelů.  Kolobrndy tam ovšem čekal málokdo. Bylo to nejen příjemné osvěžení, ale také expozice, která se těšila značnému zájmu. Chodilo se dívat, dotazovat se, osahávat i zkoušet v praxi  snad více lidí, než ke stánkům automobilek věhlasných značek, které předváděly nejnovější eko, elektro a hybrido modely. Mám takový nepotvrzený dojem,  že jsem byl prvním návštěvníkem, který si v prostorách výstavní haly jízdu na koloběžce vyzkoušel. Byl jsem totiž uvnitř jako jeden z prvních návštěvníků a jelikož se považuji za již zaběhlého koloběžkáře, pominul jsem zajímavý výklad o nano technologiích u vedlejšího stánku, sotva jsem koloběžky spatřil a během chvíle jsme v družném rozhovoru s příslušným vystavovatelem probírali t...

V dobách mého mládí (dávno a dávno tomu již) měl každý pořádný tramp svůj cancák. Sešitek s pevnými deskami, bratru 19 na 14 centimetrů, aby se dobře vešel do žebradla. S pevným papírem, aby něco snesl a dalo se do něj psát či kreslit i za nestandardních podmínek. Papírnictví vedla podobné sešitky pod názvem "památník", ale běda takový název mezi trampy použít. Do památníků si vzájemně malovaly naivnosti přihlouplé holčičky, kdežto cancák byl deníkem opravdového muže. Nejlépe mu bylo udělat obal z kůže, s vyraženým zálesáckým motivem k tomu.     A tak jste se v takovém svébytném mužském výtvoru mohli dočíst například, že  PIVO, VÍNO,                                                                DÍVKY HEZKÉ,                           ...

Jima znám už 45 roků. Tak dlouho jsme oba členy trampské osady Old Zálesák Havířov. Za tu dobu napsal přes 800 básní a nakreslil asi 2 000 perokreseb. Ano, slovy osm set a dva tisíce. A nafotil - v elmi zhruba tipnuto - několik tisíc fotografií . Dnešním dnem začínáme postupně uveřejňovat výběr z jeho tvorby. O tom, proč a jak jsme došli k rozhodnutí umístit část jeho literárního a výtvarného díla na blog, jak to, že jsme o jeho rozsáhlé činnosti měli jen matné povědomí (nejen já, ale i ostatní osadníci) i když jsme dlouholetí kamarádi, i o dalších věcech s tím spojeným se rozepíši v dalším postu za pár dní. Dnes chci jenom - především Jimovi, ale i vám ostatním oznámit "už je to tady!" Takže klikněte na postranním panelu vlevo nahoře na modrý odkaz  JIMOVA TVORBA - ODKAZY nebo sem →  https://trisuslici.blogspot.cz/

Jak? Dost dlouze. Tak nějak postupně. Do osmapadesáti mě ani moc nezajímaly. Dávají med a žihadlo, bzučí a sedají na květy. To bylo v podstatě vše, co jsem o nich věděl. A ještě velikonoční: „ Vrbičko, vrbo zelená, těžko je nyní vzpomenouti, od koho jako odměna je mašle na tvým proutí. Rozkvete kvítek spanilý,  rázem celý svět zbělá a kde se vzala - za chvíli na kvítku sedí včela. Vleze si rovnou do medu, aby ji slunce hřálo. A to je vše, co dovedu. Já vím, že je to málo …“ Fakticky celkem málo na tak zajímavé tvorstvo. A to jsem chalupník, zahradník, ochranář přírody, ekolog, tramp (pohříchu spíš už bývalý) a v poslední době i permakulturista – začátečník.  K tomu se ještě přidalo něco jako včelař – sympatizant. Manželka říká trefněji včelař – teoretik. S mým vzrůstajícím zájmem o udržitelný životní styl rostl i můj zájem o včely. Po pročtení hromad článků, shlédnutí webových materiálů, stažení knih ...

Jelikož jsme s manželkou stáli na koloběžce poprvé koncem loňského léta, byla volba letošní dovolené jednoduchá: někam, kde se dá dobře jezdit na koloběžce. A nalehko, s ubytováním uprostřed, aby se daly každý den dělat jiné výlety. Přitáhla nás Kroměříž, krásné město s mnoha zajímavostmi a hezkým okolím. To jsme věděli, protože jsme tam zaprvé sami už vícekrát byli, i když dávno, za druhé to potvrzovaly všechny dostupné zdroje a za třetí o sobě město samo tvrdí, že je rájem cyklistů. Doufali jsme, že se to potvrdí a tak jsme první den před polednem zaparkovali před rodinným domkem, který byl následně naší základnou a protože nástup byl domluven po patnácté hodině, vytáhli jsme koloběžky a rozjeli se k centru Hanáckých Athén. Jezdit po městě se dá dobře a je tam toho hodně k vidění. Nejvíc mně však zaujal výrok manželky: “Tady na tom náměstí je někde lavička Václava Havla“. A ono fakt. Pěkně v severním rožku Velkého náměstí mezi keři a květinami, navrženo Bořkem Šípkem, je vyvedeno pos...