POBITÍ SRŠNÍKŮ POD HRUBOU VĚTVÍ
Mikoláš Aleš a jeho tři kamarádi vytvořili v době národního obrození jeden z největších obrazů světa. Nazvali jej Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou a na mne dílo vždy působilo jako bitva převeliká, v níž šlo o vše. A jak už to bývá, jednou z příčin byla žena. Tak to totiž říká historie, i když dotyčná žena za to většinou ani moc nemůže.
Prožil jsem před lety něco podobného v malém. Já proti hejnu nájezdníků a ten dojem, že jde o vše, byl velice silný. A taky za tím stála žena, moje vlastní, a ani ona za to vcelku moc nemohla.
V naší chalupě se totiž usadili sršni. Někde. Pobývali zde rok, dva, tři a bylo jich stále více. Ta první dvě léta nevadili, ale v květnu roku třetího bylo už takové horko, že manželka při vaření otevřela dokořán okno v kuchyni s tím, že dodělá oběd za příjemné pohody. Ale ouha. Dovnitř vletěl sršeň. Vyletěl ven a přivedl další. V kuchyni jim to asi vonělo, přílety se množily a násobily. Okno bylo zavřeno, sršouni hlídkovali za sklem. Za chvíli si našli škvírku, objevili se v síni. Když šla manželka ven, asi voněla po kuchyni, prozkoumávali to. Večer se shlukovali okolo rozsvíceného venkovního světa (nad kuchyňským oknem) a hlučeli. Situace se stávala neudržitelnou. Žena se přestala vyskytovat jak v kuchyni, tak okolo chalupy, byla zalezlá v pokojíku a brblala. Větrat se muselo a když nálet hmyzích kamikadze jednou přivodil málem její záchvat, musel jsem jednat.
Počkat na zimu, až se sami ztratí, nalézt jejich hnízdo a v době, kdy je v něm jen jejich královna, ho odříznout do přistaveného kýblu s vodou, zaklapnout víko a vystavit nádobu mrazu, který zhoubu dokoná, nebylo z časových důvodů možné. Žádat sbor dobrovolných hasičů o zásah se příčilo mé chalupářské cti a po shlédnutí částky za zásah "likvidace nebezpečného hmyzu" taky mé peněžence. Nezbylo, než si pomoci sám. Sršouni se mi ovšem jevili jako nebezpeční nepřátelé a byli v početní převaze.
Proto jsem se řádně vybavil. Tlustá pracovní bunda tepluška, zateplené gatě neprůstřelné, ohrnout límec a šálu zvenku nadvakrát okolo, dvě čepice kulichy, jeden na druhém, kožené pracovní rukavice a dílenské brýle, dobře přiléhající, gumáky po kolena, to byla výstroj. Výzbroj tvořil sprej proti bodavému hmyzu a dubové prkénko na krájení zeleniny s rukojetí. Přibral jsem ještě kýbl s vodou a šlo se na věc.
Vypátral jsem již předem, že sršni si udělali pevnost na střeše garáže, v rohu v atice. Právě pod tou nehrubější větví blízko rostoucí jabloně, na které později vyrostl choroš, v němž se o hodně let později ubytovali. Nechali mne přiblížit se na cirka metr osmdesát. Odtud jsem jim chrstl do hnízda kýbl vody. Jakmile proud vody opadl, začali vystřelovat z otvoru a přímo na mně. Byli ovšem zplihlí, tak jim to moc nešlo. Měl jsem tudíž šanci - zpočátku - každého vylétnuvšího zasáhnout dávkou spreje, načež se chudák hmyz začal motat, vrávoral a než se poroučel k zemi, majznul jsem ho prkýnkem. Střecha garáže se začala plnit mrtvolkami, ovšem také se aktivovali vodou nezasažení a ti vylétali prudce. Sprej ale musel být pěkné svinstvo, mdleli po něm celkem dost, do doby, než mi došel. To už ale docházeli i sršni, takže jsem to přežil bez jediného žihadla. Ne že by neútočili, ale byl jsem dobře obrněn. Do nekryté tváře mně zasáhl jenom jeden a ten mně nebodl, jenom do mně vrazil. Za pár minut bylo po boji. Pro jistotu jsem jim ucpal výlet z hnízda butylvinilovým tmelem typu "medvědí lejno", známým každému kutilovi té doby. A pak jsem zametal mrtvolky. Dvaapadesát jich bylo. Považoval jsem to za velké vítězství nad záludným nepřítelem a jak to tak bývá, houby jsem věděl, že to ani moc nebyla pravda. Spíš šlo zase jednou o vítězství lidské blbosti nad realitou (pokusím se vysvětlit níže).
Od té doby byl se sršni pokoj dlouhá léta až do roku 2014, viz "Choroš" na tomto blogu. Od dob "Choroše" se u nás sice každoročně zase vyskytují, ale v malém a trpěném množství.
Můj vztah k nim se ale radikálně změnil po té, co jsem si přečetl článek "Sršně u včelína" pana Vladimíra Hrnčíře. Dnes bych už nic takového neudělal - jsem poučen. A protože si myslím, že osvěty v tomto bodě je docela třeba, připojuji celý článek pod tímto postem a doporučuji jej k přečtení.
Kdyby snad některý ekolog chtěl použít tohoto postu jaku důkazu o zhubení většího počtu chráněných živočichů a zpětně mne popotahovat, tak prohlašuji:
a) příběh jsem značně dofabuloval. Jeho reálným základem je plácnutí tři otravných vos a jedno vypísknutí manželky. Napsal jsem to jen proto, abych měl na blog co dát.
b) zabití se u nás promlčuje po deseti letech. Událost je užstarší.
c) já už to víckrát neudělám
Zde je tedy výborný článek "Sršně u včelína" a všem bytostem přeji raději pokojné soužití. Je to snazší, když je jeden informován. ↓
Pro ty, kdo by chtěli po hmyzím extempore něco jemnějšího, stačí kliknout na postranním panelu vlevo nahoře na postranním panelu na modrý odkaz JIMOVA TVORBA - ODKAZY
nebo sem → https://trisuslici.blogspot.cz/
Čeká tam Odyssea života 8.
Prožil jsem před lety něco podobného v malém. Já proti hejnu nájezdníků a ten dojem, že jde o vše, byl velice silný. A taky za tím stála žena, moje vlastní, a ani ona za to vcelku moc nemohla.
V naší chalupě se totiž usadili sršni. Někde. Pobývali zde rok, dva, tři a bylo jich stále více. Ta první dvě léta nevadili, ale v květnu roku třetího bylo už takové horko, že manželka při vaření otevřela dokořán okno v kuchyni s tím, že dodělá oběd za příjemné pohody. Ale ouha. Dovnitř vletěl sršeň. Vyletěl ven a přivedl další. V kuchyni jim to asi vonělo, přílety se množily a násobily. Okno bylo zavřeno, sršouni hlídkovali za sklem. Za chvíli si našli škvírku, objevili se v síni. Když šla manželka ven, asi voněla po kuchyni, prozkoumávali to. Večer se shlukovali okolo rozsvíceného venkovního světa (nad kuchyňským oknem) a hlučeli. Situace se stávala neudržitelnou. Žena se přestala vyskytovat jak v kuchyni, tak okolo chalupy, byla zalezlá v pokojíku a brblala. Větrat se muselo a když nálet hmyzích kamikadze jednou přivodil málem její záchvat, musel jsem jednat.
Počkat na zimu, až se sami ztratí, nalézt jejich hnízdo a v době, kdy je v něm jen jejich královna, ho odříznout do přistaveného kýblu s vodou, zaklapnout víko a vystavit nádobu mrazu, který zhoubu dokoná, nebylo z časových důvodů možné. Žádat sbor dobrovolných hasičů o zásah se příčilo mé chalupářské cti a po shlédnutí částky za zásah "likvidace nebezpečného hmyzu" taky mé peněžence. Nezbylo, než si pomoci sám. Sršouni se mi ovšem jevili jako nebezpeční nepřátelé a byli v početní převaze.
Vypátral jsem již předem, že sršni si udělali pevnost na střeše garáže, v rohu v atice. Právě pod tou nehrubější větví blízko rostoucí jabloně, na které později vyrostl choroš, v němž se o hodně let později ubytovali. Nechali mne přiblížit se na cirka metr osmdesát. Odtud jsem jim chrstl do hnízda kýbl vody. Jakmile proud vody opadl, začali vystřelovat z otvoru a přímo na mně. Byli ovšem zplihlí, tak jim to moc nešlo. Měl jsem tudíž šanci - zpočátku - každého vylétnuvšího zasáhnout dávkou spreje, načež se chudák hmyz začal motat, vrávoral a než se poroučel k zemi, majznul jsem ho prkýnkem. Střecha garáže se začala plnit mrtvolkami, ovšem také se aktivovali vodou nezasažení a ti vylétali prudce. Sprej ale musel být pěkné svinstvo, mdleli po něm celkem dost, do doby, než mi došel. To už ale docházeli i sršni, takže jsem to přežil bez jediného žihadla. Ne že by neútočili, ale byl jsem dobře obrněn. Do nekryté tváře mně zasáhl jenom jeden a ten mně nebodl, jenom do mně vrazil. Za pár minut bylo po boji. Pro jistotu jsem jim ucpal výlet z hnízda butylvinilovým tmelem typu "medvědí lejno", známým každému kutilovi té doby. A pak jsem zametal mrtvolky. Dvaapadesát jich bylo. Považoval jsem to za velké vítězství nad záludným nepřítelem a jak to tak bývá, houby jsem věděl, že to ani moc nebyla pravda. Spíš šlo zase jednou o vítězství lidské blbosti nad realitou (pokusím se vysvětlit níže).
Od té doby byl se sršni pokoj dlouhá léta až do roku 2014, viz "Choroš" na tomto blogu. Od dob "Choroše" se u nás sice každoročně zase vyskytují, ale v malém a trpěném množství.
Můj vztah k nim se ale radikálně změnil po té, co jsem si přečetl článek "Sršně u včelína" pana Vladimíra Hrnčíře. Dnes bych už nic takového neudělal - jsem poučen. A protože si myslím, že osvěty v tomto bodě je docela třeba, připojuji celý článek pod tímto postem a doporučuji jej k přečtení.
Kdyby snad některý ekolog chtěl použít tohoto postu jaku důkazu o zhubení většího počtu chráněných živočichů a zpětně mne popotahovat, tak prohlašuji:
a) příběh jsem značně dofabuloval. Jeho reálným základem je plácnutí tři otravných vos a jedno vypísknutí manželky. Napsal jsem to jen proto, abych měl na blog co dát.
b) zabití se u nás promlčuje po deseti letech. Událost je užstarší.
c) já už to víckrát neudělám
Zde je tedy výborný článek "Sršně u včelína" a všem bytostem přeji raději pokojné soužití. Je to snazší, když je jeden informován. ↓
Pro ty, kdo by chtěli po hmyzím extempore něco jemnějšího, stačí kliknout na postranním panelu vlevo nahoře na postranním panelu na modrý odkaz JIMOVA TVORBA - ODKAZY
nebo sem → https://trisuslici.blogspot.cz/
Čeká tam Odyssea života 8.
.jpg)
Komentáře
Okomentovat