JIMOVY BÁSNĚ A KRESBY
V dobách mého mládí (dávno a dávno tomu již) měl každý pořádný tramp svůj cancák. Sešitek s pevnými deskami, bratru 19 na 14 centimetrů, aby se dobře vešel do žebradla. S pevným papírem, aby něco snesl a dalo se do něj psát či kreslit i za nestandardních podmínek.
Papírnictví vedla podobné sešitky pod názvem "památník", ale běda takový název mezi trampy použít. Do památníků si vzájemně malovaly naivnosti přihlouplé holčičky, kdežto cancák byl deníkem opravdového muže. Nejlépe mu bylo udělat obal z kůže, s vyraženým zálesáckým motivem k tomu.
A tak jste se v takovém svébytném mužském výtvoru mohli dočíst například, že
PIVO, VÍNO,
DÍVKY HEZKÉ,
TO JSOU DARY
ZEMĚ ČESKÉ.
Vcancnul a zkazil T.S. Šmudla 20.4. 1974
(kterému při onom datu bylo 11 let a zhostil se úkolu "něco mi vcancnout" jak uměl)
Mimo to tvořily hodnotný obsah cancáků zápisky z jednotlivých vandrů, fotografie všelijak se křenících nebo mrznoucích mládenců, texty opravdu dobrých písniček (neboť když sis ji nezapsal, trvalo někdy i roky, než jsi zase narazil na někoho, kdo ji zná, ztratí s tebou čas, než si ji tedy zapíšeš a ty si ji do repertoáru prostě nezařadíš, i kdyby se ti sebevíc líbila.)
Cancáky dále obsahovaly upomínky z potlachů, vlaječky, zvadla, novoročenky, vystříhané vtipy s trampskou, kovbojskou a zálesáckou tématikou, adresy dalších nově potkaných kamarádů, jízdenky, vstupenky na trampské (ponejvíce hudební) akce a především kresby a grafiky všeho druhu, jakožto i nemalé množství básní.
Vše různé úrovně. Od jednoduchých, které však přesto mají svoje kouzlo a hodnotu právě jako vzpomínka, až po ty opravdu dobré. A právě tam jsem se poprvé setkal s Jimovými básněmi, později i s kresbami. Obojí mělo svou úroveň a kvalitou přesahovalo běžnou tehdejší produkci.
Jako dnes vidím část vandru, kdy jsme jen my dva s Jimem táhli Malou Fatrou. Jednoho odpoledne jsme složili své utahané postavy na masivní venkovní lavice před turistickou chatou někde ve Vrátné s tím, že si řádně odpočineme. Ovšem naše hlavy, podloženy rukama, na dubových stolech v klidu neklimbaly dlouho. Co čert nechtěl, přijely dva autobusy plné mladých Slovenek. Míst venku nebylo zase tolik, aby za chvíli neusedly i vedle nás a nezačaly se trochu ostýchavě ptát, kam jdeme a co jsme zač. Byli jsme tam jediní mládenci něco přes dvacet a dívčiny měly okolo šestnácti. Byla to dvě třídy nějaké střední školy na výletě.
Chtěl jsem udělat trochu srandu a tak jsem řekl, že jsme takoví dva potulní umělci. Já muzikant a Jim malíř. Kytara byla opřená o batoh hned vedle a já měl vědět, že to nemůže dopadnout jinak, než to dopadlo: "Tak nám volačo zahrajtě! ÁNO, áno, zahrajtě, prosím, prosím..." Hrklo ve mně. Děvčata tehdejší doby byla slušná, nevtíravá, hezká a dychtivá kytary tak, že to nešlo odmítnout. Něco zahrát bych moh´, ale neměl jsem se prohlašovat za umělce, proklínal jsem se v duchu. Nicméně kytara musela z futrálu ven, pokud jsem se neměl ztrapnit. A když šlo českému trempíři o čest, zvedla se v něm někde uvnitř taková ta síla odkoukaná od kovbojů nebo co to je, že do toho šel naplno. Kytara nezklamala hned od prvních tónů. Byla i přes ty kilometry perfektně naladěná a i když je to jen obyčejný otlučený dřevo, kolikrát mně překvapila variabilitou tónů a krásným zvukem tak, že ji mám dodneška. Hrál jsem tenkrát rád, často a dodnes mám pocit, že v té době i dobře.
A hned první písnička zabrala naplno. "Jižní Karolína" nemohla nechat holky bez odezvy a taky je nadchla tak, že to nadchlo zase mně. Viděl jsem teď, že se nemusím do ničeho nutit, že se jim to líbí, protože takové písničky v době hluboké totality prostě nemohly znát a zkrátka vyvedeny nebyly špatně, proč bych to neměl sebekriticky přiznat. Proklatá fordka, Mr. Mississipi, Ve skalistejch horách, Watanay ... přenesly děvčata do jiného světa, toho dobrodružného, pro který má mládí neobvyklý cit a bylo vidět, že dievčence pocítily něco nového, nečekaného a pro ně přitažlivého - snad to byl odlesk skutečného života. Tak se mi aspoň jevilo.
Jim se na mne zprvu nesouhlasně šklebil. On totiž neměl v té době baby rád. Byli jsme s osadou svědky toho, že když dostal při jedné příležitosti zcela nečekaně první pusu, znechuceně se odvrátil, otřel si to místo na tváři rukávem a zabrblal polohlasně něco tak sprostýho, že to nebudu publikovat...
Ovšem tyhle Slovenky byly tak sympatické, tak příjemné a popravdě tak krásně právě pro své jemné a nevtíravé chování, že jsem si u asi třetí písničky všiml, že Jim, obklopen čtyřmi děvčaty, kreslí do památníku jednu z těch svých krásných krajinek. Culil se při tom jako měsíček v plńku.
Měl jsem tenkrát v repertoáru přes stovku písniček - těžce sehnaných po vandrech, kamarádech, náhodných setkáních, dobře nacvičených a hlavně prožitých a odehraných na stezkách, ve vánici, po vagónech, odezpívaných v těžké konkurenci na potlaších za hukotu táboráku, na vrcholech s výhledem i hraných jen tak pro sebe v úplném tichu a tak bylo lehké vykrýt jimi dobu, než byl Jim hotov a hned potom jsem skončil. Ze strategických důvodů, zvaných "v nejlepším přestat". A bylo ticho. Pak jedna blondýnka, ta s těmi nejhezčími vlasy, podotkla: "Takéto veci, to ja bysom nikdy nevediela. Fakt, umenie."
Toto je zatím nejcennější uznání, které jsem v hudební oblasti obdržel a dlouho jsem přemýšlel, jestli mi připadá ten výrok tak krásný pro upřímnost, s jakou byl pronesen, nebo proto, že jej pronesla ta nejkrásnější světlovláska onoho podvečera. Nebo zda se mi nejevila nejkrásnější právě proto, že to řekla. A až dnes jsem na to přišel: je to pro všechno to dohromady.
Odpusťte - žel již bývalému - bardu, že takto zavzpomínal a obral dlouholetého kamaráda o jeho podíl. Protože to uznání nepatřilo mně, ale nám. Vztahovalo se totiž i na Jimovu kresbu. Bez jeho perokresby, nebo jak on říká průpiskokresby, by nejspíš nebylo vysloveno a možná by k žádnému příběhu ani nedošlo. Nejspíš bych na Fatru ani sám nejel. A tak zde máme další z nesčetných příkladů síly spolupráce.
To ale ještě není konec. S děvčaty přijelo pět učitelek. Také sympatické, tak "dotřicítky". Do věci se nepletly, ale na naléhání našich posluchaček zařídily, že jestli budeme chtít, můžeme v té chatě, před kterou jsme doteď seděli, přespat. Ony ji totiž mají rezervovanou. Personál chaty nic nenamítá. A zadarmo. Jen bychom ještě večer trochu zakreslili a zahráli ... Bodejť bychom nechtěli! Sváděli jsme to sami před sebou na to, že se začalo povážlivě zatahovat.
A tak jsme chvíli před večerkou ještě trochu kreslili a hráli. V noci přišla taková průtrž, že naší jedinou záchranou bylo, že jsme pod střechou. Chovali jsme se všichni - my dva, 80 studentek a 5 učitelek - naprosto vzorně a ráno jsme se s trochou smutku rozloučili a obě skupiny si šly po svém. To už bylo zase krásně a umožňovalo to trochu líp nevzpomínat. Ještě dnes mi to připadá neuvěřitelné.
Takže jsem díky podobným úkazům věděl, že Jim píše básničky a kreslí. Obojí celkem dobře. Ovšem nevěděl jsem - jako ostatně nikdo jiný, kromě Jima samotného - že je toho taková spousta.
Proto dnes umisťuji na blog "Odysseu života č. 4" a doufám, že za pár dní budu méně vzpomínat a podaří se mi popsat, jak jsem se o bohatém archívu dozvěděl a jak to přišlo, že jsme "to začali dávat na blog".
Takže klikněte na postranním panelu vlevo nahoře na modrý odkaz
JIMOVA TVORBA - ODKAZY
nebo sem → https://trisuslici.blogspot.cz/
Papírnictví vedla podobné sešitky pod názvem "památník", ale běda takový název mezi trampy použít. Do památníků si vzájemně malovaly naivnosti přihlouplé holčičky, kdežto cancák byl deníkem opravdového muže. Nejlépe mu bylo udělat obal z kůže, s vyraženým zálesáckým motivem k tomu.
A tak jste se v takovém svébytném mužském výtvoru mohli dočíst například, že
PIVO, VÍNO,
DÍVKY HEZKÉ,
TO JSOU DARY
ZEMĚ ČESKÉ.
Vcancnul a zkazil T.S. Šmudla 20.4. 1974
(kterému při onom datu bylo 11 let a zhostil se úkolu "něco mi vcancnout" jak uměl)
Mimo to tvořily hodnotný obsah cancáků zápisky z jednotlivých vandrů, fotografie všelijak se křenících nebo mrznoucích mládenců, texty opravdu dobrých písniček (neboť když sis ji nezapsal, trvalo někdy i roky, než jsi zase narazil na někoho, kdo ji zná, ztratí s tebou čas, než si ji tedy zapíšeš a ty si ji do repertoáru prostě nezařadíš, i kdyby se ti sebevíc líbila.)
Cancáky dále obsahovaly upomínky z potlachů, vlaječky, zvadla, novoročenky, vystříhané vtipy s trampskou, kovbojskou a zálesáckou tématikou, adresy dalších nově potkaných kamarádů, jízdenky, vstupenky na trampské (ponejvíce hudební) akce a především kresby a grafiky všeho druhu, jakožto i nemalé množství básní.
Vše různé úrovně. Od jednoduchých, které však přesto mají svoje kouzlo a hodnotu právě jako vzpomínka, až po ty opravdu dobré. A právě tam jsem se poprvé setkal s Jimovými básněmi, později i s kresbami. Obojí mělo svou úroveň a kvalitou přesahovalo běžnou tehdejší produkci.
Jako dnes vidím část vandru, kdy jsme jen my dva s Jimem táhli Malou Fatrou. Jednoho odpoledne jsme složili své utahané postavy na masivní venkovní lavice před turistickou chatou někde ve Vrátné s tím, že si řádně odpočineme. Ovšem naše hlavy, podloženy rukama, na dubových stolech v klidu neklimbaly dlouho. Co čert nechtěl, přijely dva autobusy plné mladých Slovenek. Míst venku nebylo zase tolik, aby za chvíli neusedly i vedle nás a nezačaly se trochu ostýchavě ptát, kam jdeme a co jsme zač. Byli jsme tam jediní mládenci něco přes dvacet a dívčiny měly okolo šestnácti. Byla to dvě třídy nějaké střední školy na výletě.
Chtěl jsem udělat trochu srandu a tak jsem řekl, že jsme takoví dva potulní umělci. Já muzikant a Jim malíř. Kytara byla opřená o batoh hned vedle a já měl vědět, že to nemůže dopadnout jinak, než to dopadlo: "Tak nám volačo zahrajtě! ÁNO, áno, zahrajtě, prosím, prosím..." Hrklo ve mně. Děvčata tehdejší doby byla slušná, nevtíravá, hezká a dychtivá kytary tak, že to nešlo odmítnout. Něco zahrát bych moh´, ale neměl jsem se prohlašovat za umělce, proklínal jsem se v duchu. Nicméně kytara musela z futrálu ven, pokud jsem se neměl ztrapnit. A když šlo českému trempíři o čest, zvedla se v něm někde uvnitř taková ta síla odkoukaná od kovbojů nebo co to je, že do toho šel naplno. Kytara nezklamala hned od prvních tónů. Byla i přes ty kilometry perfektně naladěná a i když je to jen obyčejný otlučený dřevo, kolikrát mně překvapila variabilitou tónů a krásným zvukem tak, že ji mám dodneška. Hrál jsem tenkrát rád, často a dodnes mám pocit, že v té době i dobře.
A hned první písnička zabrala naplno. "Jižní Karolína" nemohla nechat holky bez odezvy a taky je nadchla tak, že to nadchlo zase mně. Viděl jsem teď, že se nemusím do ničeho nutit, že se jim to líbí, protože takové písničky v době hluboké totality prostě nemohly znát a zkrátka vyvedeny nebyly špatně, proč bych to neměl sebekriticky přiznat. Proklatá fordka, Mr. Mississipi, Ve skalistejch horách, Watanay ... přenesly děvčata do jiného světa, toho dobrodružného, pro který má mládí neobvyklý cit a bylo vidět, že dievčence pocítily něco nového, nečekaného a pro ně přitažlivého - snad to byl odlesk skutečného života. Tak se mi aspoň jevilo.
Jim se na mne zprvu nesouhlasně šklebil. On totiž neměl v té době baby rád. Byli jsme s osadou svědky toho, že když dostal při jedné příležitosti zcela nečekaně první pusu, znechuceně se odvrátil, otřel si to místo na tváři rukávem a zabrblal polohlasně něco tak sprostýho, že to nebudu publikovat...
Ovšem tyhle Slovenky byly tak sympatické, tak příjemné a popravdě tak krásně právě pro své jemné a nevtíravé chování, že jsem si u asi třetí písničky všiml, že Jim, obklopen čtyřmi děvčaty, kreslí do památníku jednu z těch svých krásných krajinek. Culil se při tom jako měsíček v plńku.
Měl jsem tenkrát v repertoáru přes stovku písniček - těžce sehnaných po vandrech, kamarádech, náhodných setkáních, dobře nacvičených a hlavně prožitých a odehraných na stezkách, ve vánici, po vagónech, odezpívaných v těžké konkurenci na potlaších za hukotu táboráku, na vrcholech s výhledem i hraných jen tak pro sebe v úplném tichu a tak bylo lehké vykrýt jimi dobu, než byl Jim hotov a hned potom jsem skončil. Ze strategických důvodů, zvaných "v nejlepším přestat". A bylo ticho. Pak jedna blondýnka, ta s těmi nejhezčími vlasy, podotkla: "Takéto veci, to ja bysom nikdy nevediela. Fakt, umenie."
Toto je zatím nejcennější uznání, které jsem v hudební oblasti obdržel a dlouho jsem přemýšlel, jestli mi připadá ten výrok tak krásný pro upřímnost, s jakou byl pronesen, nebo proto, že jej pronesla ta nejkrásnější světlovláska onoho podvečera. Nebo zda se mi nejevila nejkrásnější právě proto, že to řekla. A až dnes jsem na to přišel: je to pro všechno to dohromady.
Odpusťte - žel již bývalému - bardu, že takto zavzpomínal a obral dlouholetého kamaráda o jeho podíl. Protože to uznání nepatřilo mně, ale nám. Vztahovalo se totiž i na Jimovu kresbu. Bez jeho perokresby, nebo jak on říká průpiskokresby, by nejspíš nebylo vysloveno a možná by k žádnému příběhu ani nedošlo. Nejspíš bych na Fatru ani sám nejel. A tak zde máme další z nesčetných příkladů síly spolupráce.
To ale ještě není konec. S děvčaty přijelo pět učitelek. Také sympatické, tak "dotřicítky". Do věci se nepletly, ale na naléhání našich posluchaček zařídily, že jestli budeme chtít, můžeme v té chatě, před kterou jsme doteď seděli, přespat. Ony ji totiž mají rezervovanou. Personál chaty nic nenamítá. A zadarmo. Jen bychom ještě večer trochu zakreslili a zahráli ... Bodejť bychom nechtěli! Sváděli jsme to sami před sebou na to, že se začalo povážlivě zatahovat.
A tak jsme chvíli před večerkou ještě trochu kreslili a hráli. V noci přišla taková průtrž, že naší jedinou záchranou bylo, že jsme pod střechou. Chovali jsme se všichni - my dva, 80 studentek a 5 učitelek - naprosto vzorně a ráno jsme se s trochou smutku rozloučili a obě skupiny si šly po svém. To už bylo zase krásně a umožňovalo to trochu líp nevzpomínat. Ještě dnes mi to připadá neuvěřitelné.
Takže jsem díky podobným úkazům věděl, že Jim píše básničky a kreslí. Obojí celkem dobře. Ovšem nevěděl jsem - jako ostatně nikdo jiný, kromě Jima samotného - že je toho taková spousta.
Proto dnes umisťuji na blog "Odysseu života č. 4" a doufám, že za pár dní budu méně vzpomínat a podaří se mi popsat, jak jsem se o bohatém archívu dozvěděl a jak to přišlo, že jsme "to začali dávat na blog".
Takže klikněte na postranním panelu vlevo nahoře na modrý odkaz
JIMOVA TVORBA - ODKAZY
nebo sem → https://trisuslici.blogspot.cz/
.jpg)
Komentáře
Okomentovat