Takhle to vidím

Dobrý tramp Mucha musel hluboko za komančů na dvouletou povinnou vojenskou službu. Osud ho zavál do ostravských kasáren Na Hranečníku, odkud se kromě nespočtu dalších zážitků odnesl alespoň jeden, který potom mohl dávat k lepšímu při veselém vyprávění na potlaších, slezinách a u různých ohňů. Jedno z prvních školení jim totiž dával stařičký polský oficír. Sundal čapku kšiltovku, položil ji na stůl a spustil: „ I teraz, bažanti, dobreho bacha davajtě, bo ja vas budě učiť o tym polskim kveru, i to je ta nejlepčejši zbruj v calym Universu. Každy taky kver polski sostojuva šie ze čtyrech glovnych časti: sum to lufa, ufa i zadne dřevko. I ta lufa, to jest taka ďura, v ktorej ganc nic nima, i ona pozdlž želazem jest oblata. (Při této větě točil podélně ukazováčkem podél hlavně prastaré ručnice kolem dokola, aby bylo vidět, jak je to železo opravdu oblité ze všech stran.) Na pěršim konci lufy tej jest mucha. I to nima taka mucha, co na sťaně šedi i spi. To jest mucha špecijal...

Láska je jako voda jež o kámen se tříští láska je jako hudba zní a zmlkne ve vteřině příští Vodu, co spadla na kámen, odnese proud do zapomnění hudba, byť hraje překrásně dozní a pak už není. Tvé srdce je jak démant dalas své perly nehodnému vidím, že mě opouštíš nikdy se nesmím vrátit k němu. Má mysl jenom jedno cítí: i kdybych sebevíce chtěl nedá se nijak čekat, že tudy bych zas šel. Tak dej mě do letadla, posaď mě do vlaku, nedá se nijak čekat, že bych šel někdy znova dobou či krajem tohoto zázraku. Kdysi jsem byl bohatý a teď jsem tak chudý vidím, že mně opouštíš vzalas můj klid když jsi prošla tudy Ať byl život Briana Jonese z Rolling Stones jakýkoli, muzikant  to byl výborný, alespoň do doby,  dokud si to sám nepokazil...       Ale No expectations se fakt podařilo. Zde je pokus o překlad. Překlad významový, ne dělaný tak, aby se to dalo zpívat. To už bych nedal. I s touto volnou verzí jsem měl co dělat. ...

V zlomu v horách, v hřebeni, sídlí bílí křemeni. Jdou se na ně podívat tři moravští kořeni. Nehalasí nahoru v běžné lidské pýše. Ti jsou plní pokory, chovají se tiše. Chtěj vidět jak s úsvitem křís paprsek o křemen. Vyšli ještě za noci, nemohli si pomoci. V srubu kamna hřála, ti jsou jedni z mála, kdo nížinu opustil, i když ještě spala. Cítí v tichu na horách jak jim srdce tlukou cítí zimu – hladí je svou chladivou rukou. Paprsky křesají o hřeben, mořem iontů srší energie, to každý z těch tří kořeňů cítí, že dobře žije. Než se vrátí do tepla k jídlu, ke své ženě, bude každý vypadat značně namoženě. Nadšení a zmoženi vracejí se zpět, jsou tak plní nádhery, že to mění svět. prosinec 2019 Po hřebeni Zárub - Fotoklub Břeclav

Marná jsou všechna kdyby, dopustil jsem se zkrátka chyby. Zvědav, zda u Šerého vrchu někdo z duchů ještě žije, šel jsem tam a oni měli zrovna festival duchovní poezie. Byli tam však jen náhodou. Dnes už jsou o kus dál, za vodou. Před rokem zde dostali na gatě a tak je tady čisto. Ti už se nikdy nevrátí zpět na tohleto místo. Teď sídlí nad Žermandou v lomu a tu opuštěnou pískovnu zabrali jaksi k tomu. Přišel jsem na to, když jsem se loudal kolem chůzí pomalou. Do křoví odbočit jsem musel, neb se mi chtělo na malou. Protože za mnou šli nějací výletníci, musel jsem hlouběji, než za tím účelem choděj všici. Cestička uzoučká tam vedla. Abych se po ní vydal mne svedla. Ta jistě vede k opuštěnému lomu. Tak jsem se po ní vydal - no, nedivte se tomu. Byl krásný slunný den, teprve pozdní odpoledne, i nečekal jsem, že duší patrola se náhle proti mně zvedne. Bylo jich nejmíň osm. Ze země, z křovin naráz vyskočili, usmívali se však a hluboce se uklonili. Nelekejte se prosím, pane Sonny...

Skála v horách, skály z žuly, vítr, mraky kolem pluly, odtud jsem vždy viděl do daleka,  zde dalo se zjistit, co jednoho čeká. Skála věků nehmotná i když vidět nebyla  byla vždycky po ruce, vždycky dobře chránila. Jistá je jedna věc z mála: nehmotná věků skála nad nejvyšší žulovou  vždycky pevně stála. Možná plandám na dvě strany, jsem "duševně rozervaný",  jistotu však jednu mám: vždycky, když se propadám ihned mířím ke skalám. Ať takový či makový, já chci stát na skále, obě dvě jsou skutečný, obě dvě jsou v reále. Nechci umřít na gauči, v teplý dece balenej, to ať radši najdou mně, jak pod skálou jsem svalenej. Nechci plandat v blátě dole, raděj chci stát na skále, zdvihnout hlavu, protřít oči i kdybych měl namále. květen 2019 Petr Pernický - Pet, T.O. OLd Zálesák, Havířov okolo 1984 Jaroslav Kudláček - Jim, T.O. Old Zálesák, Havířov, okolo 1984

Poslední čtvrtletí roku 1989 jsem strávil na špičce Arabského poloostrova, v Severním Jemenu. Tím pádem jsem tam prožil i dnes již legendární 17. listopad. Zde je můj článek, kterým jsem v Mladé Frontě vzpomínal na onu dobu při desátém výročí "českého sametu": Tady je odkaz pro jeho lepší čtení (s většími písmeny):  h ttps://drive.google.com/file/d/12PeHmeS8n1qHgBd6V-rEntKEr1Fom7ns/view?usp=sharing Jemen  ( arabsky   اليَمَن ‎‎ /  al-Jaman ‎‎), oficiálně nazývaný  Jemenská republika  ( arabsky   الجمهورية اليمنية ‎‎ /  al-Džumhúríjja al-Jamaníjja ‎‎) Provincie Hajja, kde nad písmenkem H leží Abs Od té doby ovšem uplynulo už 30 roků a tak jsem zapátral po tom, jaké byly osudy mnou budované nemocnice. Dnes se dá díky vyspělým komunikačním technologiím zjistit ledaco a tak uvádím ve  zkratce nejdůležitější události: Nemocnice fungovala bez potíží tři - čtyři roky. Potom došlo k jediné závadě, o níž jsem se k...

Ó, naříkejte nad těmi, kteří pláčí u proudu babylonského, jejichž oltáře jsou rozvaleny a jejichž zem je pro ně již jen snem. Roňte slzy pro harfy ve zborcených judských příbytcích. Truchlete - kde přebýval jejich Bůh, tam nyní sídlí bezbožníci. Kde si má Izrael omýt svá zkrvácená chodidla? A kde judské melodie znovu potěší srdce, jež se rozbušila při jejím nebeském hlase? Kmeny putujících nohou a unavených ramen, jak utečete pryč a kde spočinete? Divoká holubice má svoje hnízdo, liška svou jeskyni, lidstvo má svá území, ale Izrael má jen svůj hrob. G.G: Byron / překlad Sonny 27.7.2019