Takhle to vidím

V zlomu v horách, v hřebeni, sídlí bílí křemeni. Jdou se na ně podívat tři moravští kořeni. Nehalasí nahoru v běžné lidské pýše. Ti jsou plní pokory, chovají se tiše. Chtěj vidět jak s úsvitem křís paprsek o křemen. Vyšli ještě za noci, nemohli si pomoci. V srubu kamna hřála, ti jsou jedni z mála, kdo nížinu opustil, i když ještě spala. Cítí v tichu na horách jak jim srdce tlukou cítí zimu – hladí je svou chladivou rukou. Paprsky křesají o hřeben, mořem iontů srší energie, to každý z těch tří kořeňů cítí, že dobře žije. Než se vrátí do tepla k jídlu, ke své ženě, bude každý vypadat značně namoženě. Nadšení a zmoženi vracejí se zpět, jsou tak plní nádhery, že to mění svět. prosinec 2019 Po hřebeni Zárub - Fotoklub Břeclav

Marná jsou všechna kdyby, dopustil jsem se zkrátka chyby. Zvědav, zda u Šerého vrchu někdo z duchů ještě žije, šel jsem tam a oni měli zrovna festival duchovní poezie. Byli tam však jen náhodou. Dnes už jsou o kus dál, za vodou. Před rokem zde dostali na gatě a tak je tady čisto. Ti už se nikdy nevrátí zpět na tohleto místo. Teď sídlí nad Žermandou v lomu a tu opuštěnou pískovnu zabrali jaksi k tomu. Přišel jsem na to, když jsem se loudal kolem chůzí pomalou. Do křoví odbočit jsem musel, neb se mi chtělo na malou. Protože za mnou šli nějací výletníci, musel jsem hlouběji, než za tím účelem choděj všici. Cestička uzoučká tam vedla. Abych se po ní vydal mne svedla. Ta jistě vede k opuštěnému lomu. Tak jsem se po ní vydal - no, nedivte se tomu. Byl krásný slunný den, teprve pozdní odpoledne, i nečekal jsem, že duší patrola se náhle proti mně zvedne. Bylo jich nejmíň osm. Ze země, z křovin naráz vyskočili, usmívali se však a hluboce se uklonili. Nelekejte se prosím, pane Sonny...

Skála v horách, skály z žuly, vítr, mraky kolem pluly, odtud jsem vždy viděl do daleka,  zde dalo se zjistit, co jednoho čeká. Skála věků nehmotná i když vidět nebyla  byla vždycky po ruce, vždycky dobře chránila. Jistá je jedna věc z mála: nehmotná věků skála nad nejvyšší žulovou  vždycky pevně stála. Možná plandám na dvě strany, jsem "duševně rozervaný",  jistotu však jednu mám: vždycky, když se propadám ihned mířím ke skalám. Ať takový či makový, já chci stát na skále, obě dvě jsou skutečný, obě dvě jsou v reále. Nechci umřít na gauči, v teplý dece balenej, to ať radši najdou mně, jak pod skálou jsem svalenej. Nechci plandat v blátě dole, raděj chci stát na skále, zdvihnout hlavu, protřít oči i kdybych měl namále. květen 2019 Petr Pernický - Pet, T.O. OLd Zálesák, Havířov okolo 1984 Jaroslav Kudláček - Jim, T.O. Old Zálesák, Havířov, okolo 1984

Poslední čtvrtletí roku 1989 jsem strávil na špičce Arabského poloostrova, v Severním Jemenu. Tím pádem jsem tam prožil i dnes již legendární 17. listopad. Zde je můj článek, kterým jsem v Mladé Frontě vzpomínal na onu dobu při desátém výročí "českého sametu": Tady je odkaz pro jeho lepší čtení (s většími písmeny):  h ttps://drive.google.com/file/d/12PeHmeS8n1qHgBd6V-rEntKEr1Fom7ns/view?usp=sharing Jemen  ( arabsky   اليَمَن ‎‎ /  al-Jaman ‎‎), oficiálně nazývaný  Jemenská republika  ( arabsky   الجمهورية اليمنية ‎‎ /  al-Džumhúríjja al-Jamaníjja ‎‎) Provincie Hajja, kde nad písmenkem H leží Abs Od té doby ovšem uplynulo už 30 roků a tak jsem zapátral po tom, jaké byly osudy mnou budované nemocnice. Dnes se dá díky vyspělým komunikačním technologiím zjistit ledaco a tak uvádím ve  zkratce nejdůležitější události: Nemocnice fungovala bez potíží tři - čtyři roky. Potom došlo k jediné závadě, o níž jsem se k...

Ó, naříkejte nad těmi, kteří pláčí u proudu babylonského, jejichž oltáře jsou rozvaleny a jejichž zem je pro ně již jen snem. Roňte slzy pro harfy ve zborcených judských příbytcích. Truchlete - kde přebýval jejich Bůh, tam nyní sídlí bezbožníci. Kde si má Izrael omýt svá zkrvácená chodidla? A kde judské melodie znovu potěší srdce, jež se rozbušila při jejím nebeském hlase? Kmeny putujících nohou a unavených ramen, jak utečete pryč a kde spočinete? Divoká holubice má svoje hnízdo, liška svou jeskyni, lidstvo má svá území, ale Izrael má jen svůj hrob. G.G: Byron / překlad Sonny 27.7.2019

Nikdy jsem nebyl v nebi ani tam, kde je Oklahoma, ale prokřižoval jsem Pobeskydí, zkrátka tam, kde je to doma. Někdy mne zdvihne vzhůru dálek levitace, ale vždycky mne zpátky přizemní domova gravitace. Na kloub jsem tomu nepřišel, pořád divím se tomu: když pár dní doma jsem, všechno mně táhne ven a když jsem pár dní pryč, všechno mně táhne domů. Tak, jak je život dlouhý,  střídají se ty dvě touhy. Zdá se, že asi vím už, jak to je: já chtěl bych zkrátka oboje. To duše tuláka musí dvě tíhy nést: doma být, ležet, spát,  zpátky se vracet z cest a sotva únava z ní spadne,  zase se k nebi vznést. červen 2019 linoryt Petr Pernický - Pet, T.O. Old Zálesák, Havířov, okolo roku 1983

Zase jsem vyjel na hráz na korunu jedenáct kačerů pod hrází se mnou závodí. Diví se, jak je rychle beru, pak vypínají pohon, hrdost zahodí. Jedenáct rýh se na hladině leskne, jedenáct brázd jak v moři za lodí. Za malou chvíli je to přešlo a na hladině pod vrbami zas hrdě vévodí. červen 2019

Z posledního kopce, který hledí na tvůj kdysi svatý chrám, patřím na tebe, ó Sione, vydaný Římu. Byl to poslední západ slunce a plameny tvého pádu, co se zalesklo odrazem, když jsem naposledy pohlédl na tvé hradby. Hledal jsem tvůj chrám - hledal jsem svůj domov, a nevnímal jsem, že přichází chvíle mého otroctví. Viděl jsem jen smrtící oheň, který se živil tvými svatými místy, a rychle poutané ruce, které se marně snažily bránit. Po mnoho večerů se odrážely na nejvyšším místě oblohy, kam jsem zíral, poslední paprsky dne, zbarvené požárem. Stál jsem na výšině a hleděl na paprsky, klesající z hor, které rudě zářily na tvůj oltář. Teď stojím znovu na té hoře, kde jsem stál onoho dne, ale nevidím, že by záře požáru zmizela. Ó, kéž by místo ní byly vidět blesky a slyšet hromy, snášející se na hlavy dobyvatel! Ale bohové pohanů nikdy neznesvětí oltář, který Hospodin zavrhl. Ať je tvůj lid jakkoli rozptýlen, jakkoli posmíván, naše bohoslužba, ...

Harfa, jíž rozezníval král básníků Zněla harfa krále pěvců, krále lidí, milovaného nebesy. Svým lkaním oslavovala hudbu tím, jak se vlnily tóny vycházející ze srdce srdcí. Zdvojeny jejími slzami se štěpily její akordy. Zjemňovala muže tvrdých povah, dávala jim ctnosti, jež jim nebyly vlastní. Žádné ucho nebylo tak hluché, žádná duše tak studená, aby nebyly dotčeny ohněm jejího tónu. Tak se stala Davidova lyra mocnější, než jeho trůn. Vyprávěla o triumfech našeho Krále, přivávala vzduchem slávu našemu Bohu. Údolí našich potěšení přiměla zvonit, cedry se skláněly, hory přikyvovaly. Její zvuk toužil po nebi a přebývání v něm. Od těch dob, ačkoli její has již není na Zemi více slýchán, Zbožnost a její dcera Láska dosud podněcují planoucího ducha vysoko se vznášet a kroužit mezi zvuky, které jakoby se snášely z nebeských výšin ve snech, které světlo úsvitu nemůže odstranit. G.G: Byron / překlad Sonny 2...

Frčel jsem na kolobce směrem na Žermanice, na vrchu Kohout podivil jsem se převelice. Kde roky byla jenom řepka či kukuřice červený jetel kvete. To už dnes jen tak nenajdete. Z druhé strany je krásné obilí. Odtrhnout oči jsme nemoh´ ani na chvíli. Ty květy jetele tvoří  celé moře rudé. A to kvést teprve začínají. Za pár dní  té barvy nevídané zde celý oceán snad bude. Uprostřed pole s motykou hýbá se chasník osamělý. A všude kolem stovky námořníčků - motýli, brouci, ale nejvíc včely. Dnes probíhají zde žně nektaru. Do košíků, pěkně ručně, bez mechanizace, postaru. Tolik včel jsem snad viděl naposledy v kroměřížské Podzámecké zahradě. Je jich teď tady na jeteli jak vlnek  na té Žermanické přehradě. Všichni ti drobní plavčíkové, celé ty houfy hmyzích námořníků, vzdávají díky tomu kapitánovi tam vprostřed pole za to, že mohlo dojít k tomuhle okamžiku. V prohřátém vzduchu  slunečního dne...

On si vlastně z počátku chtěl nechat říkat Conrad. Vzorem mu byl Joseph Conrad, vlastním jménem Józef Teodor Konrad ‪Nałęcz‬ Korzeniowski, britský spisovatel polského původu. Ten byl od dvanácti let, kdy osiřel, vychováván u příbuzných v Krakově. V sedmnácti letech uprchl do Marseille. Poté se po dvacet let plavil po všech světových oceánech a do všech světadílů, nejprve ve francouzských, později v anglických službách. Zpočátku jako námořník, pak i kapitán. Vzor to byl impozantní a jméno Conrad krásně znělo.  Ale znáte to. Okolí z trempíře Conrada udělalo českého Konráda a odmítlo se o věci dále bavit. Tento Konrád při chůzi podél potoka přemýšlel nad tím, zda existuje něco jako stupnice odpudivosti brkání. A protože mu vycházelo že ne, špekuloval, že by nějakou mohl sestavit. Podobně dekadentním myšlenkám se totiž Konrád mohl věnovat jenom v ústraní, neboť mezi lidmi mu v tom jinak dobré vychování bránilo. Například na břehu nad hladinou Baťova kanálu se Konrád cítil natolik svo...

Nemají krásné tváře v kterých se krása duše odrazí a tak se seskupují  ve fotografická klišé a vytvářejí rádoby sexuální obrazy. Samá ruka, samá noha, zadky a tváření se unyle líp by jim sedla místo prádla dlouhá a tlustá košile. Ne že bych byl nějaký vědomostní docent ale tohleto jich dělá aspoň devadesát procent. Pak stačí, když se najde jedna pobeskydská  normální  dívčina šikovná a s přehledem  celé to jejich hejno odrovná. 28.5.2019