Takhle to vidím

Skála v horách, skály z žuly, vítr, mraky kolem pluly, odtud jsem vždy viděl do daleka,  zde dalo se zjistit, co jednoho čeká. Skála věků nehmotná i když vidět nebyla  byla vždycky po ruce, vždycky dobře chránila. Jistá je jedna věc z mála: nehmotná věků skála nad nejvyšší žulovou  vždycky pevně stála. Možná plandám na dvě strany, jsem "duševně rozervaný",  jistotu však jednu mám: vždycky, když se propadám ihned mířím ke skalám. Ať takový či makový, já chci stát na skále, obě dvě jsou skutečný, obě dvě jsou v reále. Nechci umřít na gauči, v teplý dece balenej, to ať radši najdou mně, jak pod skálou jsem svalenej. Nechci plandat v blátě dole, raděj chci stát na skále, zdvihnout hlavu, protřít oči i kdybych měl namále. květen 2019 Petr Pernický - Pet, T.O. OLd Zálesák, Havířov okolo 1984 Jaroslav Kudláček - Jim, T.O. Old Zálesák, Havířov, okolo 1984

Poslední čtvrtletí roku 1989 jsem strávil na špičce Arabského poloostrova, v Severním Jemenu. Tím pádem jsem tam prožil i dnes již legendární 17. listopad. Zde je můj článek, kterým jsem v Mladé Frontě vzpomínal na onu dobu při desátém výročí "českého sametu": Tady je odkaz pro jeho lepší čtení (s většími písmeny):  h ttps://drive.google.com/file/d/12PeHmeS8n1qHgBd6V-rEntKEr1Fom7ns/view?usp=sharing Jemen  ( arabsky   اليَمَن ‎‎ /  al-Jaman ‎‎), oficiálně nazývaný  Jemenská republika  ( arabsky   الجمهورية اليمنية ‎‎ /  al-Džumhúríjja al-Jamaníjja ‎‎) Provincie Hajja, kde nad písmenkem H leží Abs Od té doby ovšem uplynulo už 30 roků a tak jsem zapátral po tom, jaké byly osudy mnou budované nemocnice. Dnes se dá díky vyspělým komunikačním technologiím zjistit ledaco a tak uvádím ve  zkratce nejdůležitější události: Nemocnice fungovala bez potíží tři - čtyři roky. Potom došlo k jediné závadě, o níž jsem se k...

Ó, naříkejte nad těmi, kteří pláčí u proudu babylonského, jejichž oltáře jsou rozvaleny a jejichž zem je pro ně již jen snem. Roňte slzy pro harfy ve zborcených judských příbytcích. Truchlete - kde přebýval jejich Bůh, tam nyní sídlí bezbožníci. Kde si má Izrael omýt svá zkrvácená chodidla? A kde judské melodie znovu potěší srdce, jež se rozbušila při jejím nebeském hlase? Kmeny putujících nohou a unavených ramen, jak utečete pryč a kde spočinete? Divoká holubice má svoje hnízdo, liška svou jeskyni, lidstvo má svá území, ale Izrael má jen svůj hrob. G.G: Byron / překlad Sonny 27.7.2019

Nikdy jsem nebyl v nebi ani tam, kde je Oklahoma, ale prokřižoval jsem Pobeskydí, zkrátka tam, kde je to doma. Někdy mne zdvihne vzhůru dálek levitace, ale vždycky mne zpátky přizemní domova gravitace. Na kloub jsem tomu nepřišel, pořád divím se tomu: když pár dní doma jsem, všechno mně táhne ven a když jsem pár dní pryč, všechno mně táhne domů. Tak, jak je život dlouhý,  střídají se ty dvě touhy. Zdá se, že asi vím už, jak to je: já chtěl bych zkrátka oboje. To duše tuláka musí dvě tíhy nést: doma být, ležet, spát,  zpátky se vracet z cest a sotva únava z ní spadne,  zase se k nebi vznést. červen 2019 linoryt Petr Pernický - Pet, T.O. Old Zálesák, Havířov, okolo roku 1983

Zase jsem vyjel na hráz na korunu jedenáct kačerů pod hrází se mnou závodí. Diví se, jak je rychle beru, pak vypínají pohon, hrdost zahodí. Jedenáct rýh se na hladině leskne, jedenáct brázd jak v moři za lodí. Za malou chvíli je to přešlo a na hladině pod vrbami zas hrdě vévodí. červen 2019

Z posledního kopce, který hledí na tvůj kdysi svatý chrám, patřím na tebe, ó Sione, vydaný Římu. Byl to poslední západ slunce a plameny tvého pádu, co se zalesklo odrazem, když jsem naposledy pohlédl na tvé hradby. Hledal jsem tvůj chrám - hledal jsem svůj domov, a nevnímal jsem, že přichází chvíle mého otroctví. Viděl jsem jen smrtící oheň, který se živil tvými svatými místy, a rychle poutané ruce, které se marně snažily bránit. Po mnoho večerů se odrážely na nejvyšším místě oblohy, kam jsem zíral, poslední paprsky dne, zbarvené požárem. Stál jsem na výšině a hleděl na paprsky, klesající z hor, které rudě zářily na tvůj oltář. Teď stojím znovu na té hoře, kde jsem stál onoho dne, ale nevidím, že by záře požáru zmizela. Ó, kéž by místo ní byly vidět blesky a slyšet hromy, snášející se na hlavy dobyvatel! Ale bohové pohanů nikdy neznesvětí oltář, který Hospodin zavrhl. Ať je tvůj lid jakkoli rozptýlen, jakkoli posmíván, naše bohoslužba, ...

Harfa, jíž rozezníval král básníků Zněla harfa krále pěvců, krále lidí, milovaného nebesy. Svým lkaním oslavovala hudbu tím, jak se vlnily tóny vycházející ze srdce srdcí. Zdvojeny jejími slzami se štěpily její akordy. Zjemňovala muže tvrdých povah, dávala jim ctnosti, jež jim nebyly vlastní. Žádné ucho nebylo tak hluché, žádná duše tak studená, aby nebyly dotčeny ohněm jejího tónu. Tak se stala Davidova lyra mocnější, než jeho trůn. Vyprávěla o triumfech našeho Krále, přivávala vzduchem slávu našemu Bohu. Údolí našich potěšení přiměla zvonit, cedry se skláněly, hory přikyvovaly. Její zvuk toužil po nebi a přebývání v něm. Od těch dob, ačkoli její has již není na Zemi více slýchán, Zbožnost a její dcera Láska dosud podněcují planoucího ducha vysoko se vznášet a kroužit mezi zvuky, které jakoby se snášely z nebeských výšin ve snech, které světlo úsvitu nemůže odstranit. G.G: Byron / překlad Sonny 2...