Trempíř Konrád osloven jarem


Když přijde jaro
jsem rád. 
Jsem dvojrád.
A vůbec nevadí
že takové slovo ani nebývá.
Já to jsem. A to maximálně.
Dvojrád.
Minimálně.

 Že by mně toto mělo
někdy přestat fascinovat?

 ... Bůh uchovej!
Když spatřím
jarní květy stromů
proti modrému nebi
jsem hotovej
jsem úplně hotovej

(napsáno na apríla 2019, ale míněno vážně)



Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

CHOROŠ

Obrázek
Na jabloni, které je přes čtyřicet, vyrostl choroš. „Měl bys ho odstranit, může tomu stromu ublížit“ pravil kamarád Vláďa, když u mě byl na návštěvě. Za tři dny jsem na to šel. Mám speciální výsuvnou pilku Fiskars a dýku z trampských dob, která dnes slouží již jen jako dílenské nářadí a prováděl jsem „odstranění nádoru“. „ Co to děláš?“ zajímala se manželka, přicházející z práce. „Skoro to, co vy na ortopedii“ ukazuji ji vyčištěné místo. „A hele, tam je další – dosáhneš tam?“ ptá se žena. „Dosáhnu,“ zkouším výšku já. A taky jo. „A tam je ještě jeden“ ukazuje to stvoření prstem někam do koruny. Tam už nedosáhnu. Stavím tedy žebřík ke kmeni, žebřík dřevěný, dvacet tři roků uskladňovaný v boudě, ale letos od jara ponechaný venku. Právě proto zkouším první příčku. Křupla brzo, ani jsem moc tlačit nemusel. Asi proto, dumám, že byla hned u země a tak čepy nahnily. Ta druhá je výš, mohla by držet. Taky drží. I třetí a čtvrtá. Zkouším je řádně, bimbám se, pohupuji. Přece
Další informace
Obrázek
  Jednou šel lukami tulák. Opálené tváře ženců, svistot kosy a omamná vůně vyrovnaných řádek sena se dotkly samé podstaty jeho bytí. Chtěl shodit ze zad ranec a zaprášené boty nechat stát, kde jsou. Bosý se rozběhnout po udusané hlíně. Pod žárem slunce rozmáchnout se a zahodit všechno, co bylo. Pak zhluboka se napít z hliněného džbánu. Zvečera zasednout k dubovému stolu. Bylo by krásné s lidmi žít. On nadechl se jen a otočil.                            Musel jít.
Další informace

Harfa

Obrázek
Harfa, jíž rozezníval král básníků Zněla harfa krále pěvců, krále lidí, milovaného nebesy. Svým lkaním oslavovala hudbu tím, jak se vlnily tóny vycházející ze srdce srdcí. Zdvojeny jejími slzami se štěpily její akordy. Zjemňovala muže tvrdých povah, dávala jim ctnosti, jež jim nebyly vlastní. Žádné ucho nebylo tak hluché, žádná duše tak studená, aby nebyly dotčeny ohněm jejího tónu. Tak se stala Davidova lyra mocnější, než jeho trůn. Vyprávěla o triumfech našeho Krále, přivávala vzduchem slávu našemu Bohu. Údolí našich potěšení přiměla zvonit, cedry se skláněly, hory přikyvovaly. Její zvuk toužil po nebi a přebývání v něm. Od těch dob, ačkoli její has již není na Zemi více slýchán, Zbožnost a její dcera Láska dosud podněcují planoucího ducha vysoko se vznášet a kroužit mezi zvuky, které jakoby se snášely z nebeských výšin ve snech, které světlo úsvitu nemůže odstranit. G.G: Byron / překlad Sonny 2
Další informace