Na výletě

Ne že bych k tomu musel
mít kdovíjakou odvahu,
ale byl jsem jediný
kdo sešel až dolů k řece,
sáhnout si do Váhu.

Nejen tu řeku vidět, slyšet,
ale trochu jí zažít,
sáhnout si do ní,
zjistit jak je mokrá
a jak voní.

Nechat si proudem trochu 
zhoupnout duši do daleka,
do dálky vábivé tak
až to leká

popustit trochu uzdu fantazii
a cítit, že v tu chvíli
zkrátka žiji,
že jak na širé řece 
tak v proudu času plyne
života mého prám

a že ten prám já řídím
třeba sám,
že i když jsem nesen proudem,
má ruka plavbu usměrňuje,
že když si usmyslím,
prám zrychlí, nebo zpomaluje

že u břehů jsou zátoky,
kde zastavit lze snadno,
že voda čistá je 
a vidět je až na dno.

Takhle lze plout až do moře
a dřív než někdy bouře obzor zkalí
a zachvěješ se bezděčně,
andělé přístav s pískem přichystali,
kde prám zakotví bezpečně.

Kdybys spad z prámu do proudu,
jenž táhl by tě dlouhou tratí,
pak přec se na břeh vyškrábal,
kde poteče ti voda z gatí,
vzdej díky, že jsi na souši
 - to chránili tě všichni svatí.