Takhle to vidím

Kolem je ticho a zebe kraj má čas usínání mlha už tvaruje přikrývku strání Na cestu lesem svítí mi nejvíce zlacená lucerna dobráka měsíce

Tak mi vyšla prvotina. V 64 letech ... To proto, že v mládí jednak nebylo moc příležitostí publikovat, jednak jsem literatuře nějak moc nedal a v pokročilejším věku (neboť já nejsem stár, jen jsem toho již dost zažil) jsem se trochu rozepsal až teď. Díky Hafranovi a jeho neúnavné snaze povzbuzovat všechny trampské psavce, díky Johnkimu, který poskytl houf  výborných ilustrací a taky díky Jimovi, jehož dílko Pěšky oblohou jsem s Hafranem připravoval k vydání během loňského roku - a z této činnosti jaksi vyplynulo, že se následně začala tvořit i moje brožurka. Fyzické výtisky rychle mizí a pro ty, na které se nedostalo, nebo se kterými se neznám, je níže k dispozici elektronická forma: Obálka strana 1 a 4 Obálka strana 2 a 3 A tady je vlastní text sbírky (básně, povídka, ilustrace). Stačí kliknout: ↓ https://drive.google.com/file/d/1D3dV5RVyTcieo8uQDY50C6WbIzQSoZmk/view?usp=sharing A ještě oznámení, kterým Hafran dává na Trapsavci, v rubrice Knižní nov...

Už tři dny kvetou broskvoně básník je v zahradě znovu po kapsách notýsek nosí ale nedostal se k jedinému slovu. Musí se dívat: modré nebe květy a květy bílé mraky včely a včely dívá se znovu             znovu             znovu Manželka přichází z práce i ona patří do krajiny zdejší báseň je sice pryč ale ona je ze všeho nejkrásnější. Nedá se nic dělat na krajinu s kvetoucími stromy nic jiného než druhé místo nezbude. Ne, nedá se nic dělat - ke včelám ona nepude. 8.4.2019

V dubnu už to tak chodívá: dřevo se listím odívá jak dávný básník pravívá. Je oděv z zeleného rouna krásnější roucha krále Šalomouna. (A to byl Šalomoun  král skvělý,  ctěný, aspoň dokud  ho nezkazily  cizí ženy.) Stromům se oděv měnívá den ze dne a líp než z krejčovského salonu vždy sedne. Jaká to jarní přehlídka! Jaká to zdravá móda! Vždy předchozího modelu pro nový není škoda. Kdyby tak lesní víla rozpřáhla paže, roztáhla prsty  jak ty stromy  a tu trpělivost měla, že na pár dní by své rejdy zastavila, přišla by brzy na to, že nebylo to nadarmo. Famózní róba ze zeleně by ji zahalila a měla by ji zadarmo. Skoro každá však lesní víla spíš neposedná je děva. Stát jako dřevo v lese  se jí nechce a že není zahalená příliš, to jí neva. Tak rok co rok vždy na jaře v té návrhářské soutěži snad věčné nejlepší mají modely stromy a keře - jsou neskutečné a v porovnání s vílami ty trampům nejsou nebezpečné. 3.4.2019 ...

Když přijde jaro jsem rád.  Jsem dvojrád. A vůbec nevadí že takové slovo ani nebývá. Já to jsem. A to maximálně. Dvojrád. Minimálně. Že by mně toto mělo někdy přestat fascinovat? ... Bůh uchovej! Když spatřím jarní květy stromů proti modrému nebi jsem hotovej jsem úplně hotovej (napsáno na apríla 2019, ale míněno vážně)

Dnes přišlo jaro. Jak? To vlastně nikdo neví. Potichu. Na paprscích tepla. S těmi ho přichází  nejmíň šedesát pět procent. Na vlahých křídlech větru.  S  křikem racků. Zmaterializovalo se kolem dokola. Zelektrizovalo ovzduší. Čímsi naplnilo ozón tak, že i kmeti se rozhýbávají. Armády květních i listových poupat jen čekají, až to lupne. Na mezi vzadu na poli s notýskem trampský básník sedí. Stádo srnek se dalo do běhu na poslední chvíli  - nevšimly si ho  a teď naň překvapeně hledí. Poeta si jich taky nevšímá. Toho jiná věc zajímá. V paměti usilovně loví,  jak zachytit příjezd jara slovy. Zachytit příjezd jara v poupatech broskvoní. A v čerstvé hlíně, která zavoní. Aha, támhle jde srnec. Taky si všiml poetika  až na poslední chvíli. A pro jistotu velkým obloukem za stádem srnek pílí. Jaro je prostě tady. Atmosfericky mysteriózně neskutečně krásně se sneslo na zem a nemá žádné vady. Lyrik dopsal, zacvakl notýs...

Ne že bych k tomu musel mít kdovíjakou odvahu, ale byl jsem jediný kdo sešel až dolů k řece, sáhnout si do Váhu. Nejen tu řeku vidět, slyšet, ale trochu jí zažít, sáhnout si do ní, zjistit jak je mokrá a jak voní. Nechat si proudem trochu  zhoupnout duši do daleka, do dálky vábivé tak až to leká popustit trochu uzdu fantazii a cítit, že v tu chvíli zkrátka žiji, že jak na širé řece  tak v proudu času plyne života mého prám a že ten prám já řídím třeba sám, že i když jsem nesen proudem, má ruka plavbu usměrňuje, že když si usmyslím, prám zrychlí, nebo zpomaluje že u břehů jsou zátoky, kde zastavit lze snadno, že voda čistá je  a vidět je až na dno. Takhle lze plout až do moře a dřív než někdy  bouře  obzor zkalí a zachvěješ se bezděčně, andělé přístav s pískem přichystali, kde prám zakotví bezpečně. Kdybys spad z prámu do proudu, jenž táhl by tě dlouhou tratí, pak přec se na břeh vyškrábal, kde poteče ti voda z gatí, vzdej ...