SRNČE
Manželka to má teď při tom letním počasí při příchodu z práce zařízeno takto: projde brankou, nazobe se jahod z truhlíků na nízkém plotku a sedne do křesla na zahradě.
Dnes dle svého zvyku zasedla a poreferovala jak bylo v práci, ovšem jen zpola. Najednou se zarazila, koukla skrze plot a povídá: "Kotě! Ty mi ani neřekneš, že tu sedí ko... to je srnče - ."
Fakt, na dosah ruky, kdyby šlo ruku prostrčit klasickým rámkovaným pletivem, leželo srnče. Ani nedutalo. Ani nepíplo. Jen občas se celkem spokojeně rozhlídlo kolem, zahýbalo ušima a nadále dělalo, že tam není. Jen ta očička se mu uculovala.
Dobře jsem se oženil. Velice opatrně vytahuje manželka mobil a tady to je:
NESAHAT. Samozřejmě nesahat, ale co dál? Vždyť to boží stvoření si ustlalo ani ne dvacet metrů od hlavní silnice. Auta jezdí z práce, cyklisti na přehradu, pěšáci se táhnou do hospody, u novostavby naproti hrabe bagr a je jen otázkou času, kdy se objeví pejskaři.
Vycházím před branku a na odbočce z asfaltky hlídkuju. V zápětí se přifuní podsaditý pitbul, smýkající páníčkem na vodítku. Naštěstí si to supí dál po asfaltce, jejíž okraje mu zřejmě skýtají pestré vjemy. Za chvíli jdou dva pejskaři se zlatým retrívrem a takovým tím jemu podobným. Míjejí štěrkovku bez povšimnutí a další dvojice člověk / pes taky. Tito živočichové nechávají srnče bez povšimnutí. Očividně o něm nemají páru. Naštěstí.
Já zde ovšem nemůžu stát do noci. Navíc by to mohlo být kontraproduktivní. Ještě by se lidi mohli zajímat, co tam dělám.
Ale jako správnému permakulturistovi mi cosi našeptává, ať to nechám tak. Příroda si poradí. Jasně že si poradí, brblám, ale aby to napřed nějací blbci nezkazili.
Ono totiž sezení se stolem, křesly a dvěma lavičkami máme hned u plotu, u vedlejší cesty zvané štěrkovka. Ta vede jen k sousedům vzadu a kromě nich a jejich návštěv po ní v podstatě nic nejezdí, ba ani nikdo nechodí.
U sousedů vzadu cesta končí. Sousedé napravo, nalevo i my máme za chalupami velké záhumenky a ty přecházejí do luk a polí, které jsou rájem pro zvěř polní. I lesík by se našel. Je zde na Škrbni takový Bohem zapomenutý kus země, jak to nazval jeden chalupník z druhé strany rozsáhlého kusu přirozené krajiny, když jsem se s ním po 14 letech poprvé v životě setkal o žních tam, kde se naše pozemky stýkají. Desítky hektarů bez silnice, ba bez pěšiny, obkroužené tam, kde přecházejí v civilizaci, napřed ještě zahradami rodinných domků. To proto, že pod zemí jsou státní rezervy cihlářské hlíny. Což se projevuje tím, že se na této krásné ploše nesmí stavět a není využívána jinak, než zemědělsky. Co zde bydlím, to jest 28 roků.
Ovšem srnče si dnes lehlo bůhví proč k podhrabové desce našeho plotu. A pozor, teď to bude husté: sousedi zprava jdou navštívit sousedy vzadu. Tři ženské, chlap, dvě děti. Než jsem vyšel z domu, zabočili na štěrkovku a těsně před tím, než jsem je chtěl oslovit, zmerčili srnče sami. To jest když od něj byli jen pár kroků. Dali si ale říci, zařadili zpátečku a vycouvali.
Je půl sedmé večer, provoz poněkud utichl, snad to dobře dopadne. Večer si srnka přijde a pidižlíka odvede. Já zatím zajdu dozadu přelít vodu do vany - provádím totiž sklizeň dešťovky. Ovšem nedošel jsem. Zahlédl jsem rychlý pohyb, dva tři skoky a srnka zmizela za prvním křovím. Je zde - čeká a zkouší to, to je fajn.
Takže vědra s dešťovkou zůstala stát uprostřed zahrady a vyklízím prostor.
Krátce po osmé bylo srnče pryč. Jeho máma nejspíš využila toho, že sousedi nalevo, sedící do sedmi na verandě, šli na televizi na zprávy a já psal tento kousek. Tou dobou už u nás nastal poklidný vesnický podvečer a mrńous s dospělou srnkou měli šanci vyklouznout z okraje civilizace. Vše nasvědčuje tomu, že teď už se bloncají uprostřed rozlehlého kusu přírody, který bych nejlépe popsal jako "druhý takový aby pohledal".
Dumal jsem nad tím, co špunta přimělo usadit se u nás a na nic kloudného jsem nepřišel. Za to se ve mně stále více utvrzuje domněnka, že hlas Všehomíra to zařídil tak, že to mrně se prostě přišlo ukázat naší Milušce.
Vycházím před branku a na odbočce z asfaltky hlídkuju. V zápětí se přifuní podsaditý pitbul, smýkající páníčkem na vodítku. Naštěstí si to supí dál po asfaltce, jejíž okraje mu zřejmě skýtají pestré vjemy. Za chvíli jdou dva pejskaři se zlatým retrívrem a takovým tím jemu podobným. Míjejí štěrkovku bez povšimnutí a další dvojice člověk / pes taky. Tito živočichové nechávají srnče bez povšimnutí. Očividně o něm nemají páru. Naštěstí.
Já zde ovšem nemůžu stát do noci. Navíc by to mohlo být kontraproduktivní. Ještě by se lidi mohli zajímat, co tam dělám.
Ale jako správnému permakulturistovi mi cosi našeptává, ať to nechám tak. Příroda si poradí. Jasně že si poradí, brblám, ale aby to napřed nějací blbci nezkazili.
Ono totiž sezení se stolem, křesly a dvěma lavičkami máme hned u plotu, u vedlejší cesty zvané štěrkovka. Ta vede jen k sousedům vzadu a kromě nich a jejich návštěv po ní v podstatě nic nejezdí, ba ani nikdo nechodí.
U sousedů vzadu cesta končí. Sousedé napravo, nalevo i my máme za chalupami velké záhumenky a ty přecházejí do luk a polí, které jsou rájem pro zvěř polní. I lesík by se našel. Je zde na Škrbni takový Bohem zapomenutý kus země, jak to nazval jeden chalupník z druhé strany rozsáhlého kusu přirozené krajiny, když jsem se s ním po 14 letech poprvé v životě setkal o žních tam, kde se naše pozemky stýkají. Desítky hektarů bez silnice, ba bez pěšiny, obkroužené tam, kde přecházejí v civilizaci, napřed ještě zahradami rodinných domků. To proto, že pod zemí jsou státní rezervy cihlářské hlíny. Což se projevuje tím, že se na této krásné ploše nesmí stavět a není využívána jinak, než zemědělsky. Co zde bydlím, to jest 28 roků.
Ovšem srnče si dnes lehlo bůhví proč k podhrabové desce našeho plotu. A pozor, teď to bude husté: sousedi zprava jdou navštívit sousedy vzadu. Tři ženské, chlap, dvě děti. Než jsem vyšel z domu, zabočili na štěrkovku a těsně před tím, než jsem je chtěl oslovit, zmerčili srnče sami. To jest když od něj byli jen pár kroků. Dali si ale říci, zařadili zpátečku a vycouvali.
Je půl sedmé večer, provoz poněkud utichl, snad to dobře dopadne. Večer si srnka přijde a pidižlíka odvede. Já zatím zajdu dozadu přelít vodu do vany - provádím totiž sklizeň dešťovky. Ovšem nedošel jsem. Zahlédl jsem rychlý pohyb, dva tři skoky a srnka zmizela za prvním křovím. Je zde - čeká a zkouší to, to je fajn.
Takže vědra s dešťovkou zůstala stát uprostřed zahrady a vyklízím prostor.
Krátce po osmé bylo srnče pryč. Jeho máma nejspíš využila toho, že sousedi nalevo, sedící do sedmi na verandě, šli na televizi na zprávy a já psal tento kousek. Tou dobou už u nás nastal poklidný vesnický podvečer a mrńous s dospělou srnkou měli šanci vyklouznout z okraje civilizace. Vše nasvědčuje tomu, že teď už se bloncají uprostřed rozlehlého kusu přírody, který bych nejlépe popsal jako "druhý takový aby pohledal".
Dumal jsem nad tím, co špunta přimělo usadit se u nás a na nic kloudného jsem nepřišel. Za to se ve mně stále více utvrzuje domněnka, že hlas Všehomíra to zařídil tak, že to mrně se prostě přišlo ukázat naší Milušce.
2.6.2018
.jpg)
Komentáře
Okomentovat