CHOROŠ

DRUHÁ STOVKA NA KOLOBCE

Uplynul rok i narozeniny 64 a začal jsem špekulovat, jestli bych to zase dal. Nějak jsem se ale nemohl odhodlat. Ládín rekonstruoval chatu v Beskydech a vdával dceru, musel bych sám a stejně jaksi pořád nebylo hezky. Tu pršelo, onde chtěla manželka to či ono a když nebyly žádné vnější okolnosti, tak se mi pro změnu nechtělo.

Až jsem se v pondělí 11.6.2018 vzbudil ve 4.00 s tím, že jestli tu stovku chci jet, tak hned. Než se manželka vypravila do práce, byl jsem přichystán a jako loni jsem s ní a s koloběžkou šel na zastávku. Tím podobnosti s loňskou stovkou končí. Pasažéři z dvacet osmičky už jsou na moji kolobku zvyklí a mně taky bylo vcelku fuk, jestli se dívají, nebo ne.

Tentokrát jsem měl namířeno na druhou stranu. S Ládínem jsme párkrát předtím sjeli cyklostezku č. 59 z Ostravice až k nám domů – bylo to 51 km. Tam jsme se nechali vyvézt vlakem a zpátky to téměř celou cestu jelo z kopečka skoro samo. Balada!

Ale tentokrát žádné mastňačení. Pojedeš to celé na kolobce. Šenov – Ostravice a zpět a máš stovku jako vyšitou. To by bylo, abys nedojel do Beskyd.

Tak jo. Den jako vyšitý, teplo, ale také lehký vánek, sluníčko, ale občas lehce zataženo, takže žádný híc jako minule – to výrazně pomáhá. U zmrzlinového nosorožce ve Václavovicích ještě mají v 6.20 obchodnickou půlnoc, zato v Sedlištích už hodně před sedmou čile obchoduje Vietnamec, i když má na dveřích napsáno “Večerka“. Frýdkem – Místkem projíždím s houfy školáků / študáků táhnoucími od vlaků do četných škol na jeden z posledních vyučovacích dnů.

Ostravice ve Frýdku - Místku

Koncem rána jsem už na Pražmě a to už je jasné Pobeskydí. Jde to dnes nějak moc dobře. I když je terén do kopečka, jede se kupodivu dobře a začínám mít dojem, že to dám, pokud se samozřejmě něco nepředvídaného nesemele. Že by ty skoro tři tisíce naježděných kilometrů byly znát? No, nějaký trénink to je – že bych byl trénovanej? Možná, protože už se blíží Frýdlant. Celá trasa je hezká, ale ten kus kolem tovární zdi, to je hnus. Naštěstí je tento hnusikus nedlouhý a krásně okolí Ostravice znovu převažuje. Nová dědina se jen mihne a obec Ostravice se už z dálky hlásí spoustou rekreačních chat. Zhusta jsou ještě socialistického typu a lze zde dobře sledovat vývoj stavebního slohu od II. pětiletky až po podnikatelskou okázalost. Kromě chat je zde také hodně rodinných domků, protože Ostravice je zkrátka už v horách, i když na jejich okraji a ty přírodní hodnoty prostě má. Mrví je ovšem neobadaná šňůra aut, sunoucí se v zimě v létě směrem na Slovensko. Je tam husto, jako by táhli muslmanští janičáři.

U nádraží Ostravice ukazuje tachometr k mému překvapení pouhých 42 km. Kde je těch zbývajících devět? Cestou zpátky mi bude chybět dalších devět, jak je to možný? Vždyť to sem bylo 51 km.

No jo, ale to jsme jako začátečníci jezdili s Ládínem hezky podle mapy po značené cyklostezce, kdežto teď jsme se za ty dva roky vyjezdili a tak to beru lesem, trávou, pěšinkama, na nejkratší možnou cestu do Frýdku najíždím po paměti a tak se ty kilometry výrazně šetří.

Tak jo, takže si zajedu na Šance, na přehradu k hrázi. Mohl by z ní být dobrý rozhled. Ale chyba lávky. Silnice Ostravice nádraží -Šance přehrada je tak plná aut, že jsem byl zhnusen hned za první křižovatkou. Tudy více nejedu -.

Daleko lepší to bylo v Ráji dřevěných soch. Autor od mé minulé návštěvy vyrobil dalších aspoň deset výtvorů (druhý tygr, další medvěd, jezevci, orel, lev, pašík, klát s medvědy, srnec …) a jsou výborné. Je vidět, že se své věci věnuje a návštěva opravdu stojí za to.

Tygr hlídá vchod

Medvědi už jsou v Beskydech doma

Ferina se plíží pod oknem

Zrovna tak je to s peřejemi. Tentokrát jsem u nich byl – snad poprvé – sám. Měl jsem čas si je důkladně prohlédnout. Pořádně, celé a tam, kde jsem chtěl. Nikdo na břehu nehoukal „pojď už“, nikdo neopruzoval, že něco nestihne. Dokonce zde ani nikdo nebyl. Retrívra nepočítám, byl to kamarád a kus přírody, který to zde pěkně doplňoval. Slunce, voda, léto, vánek – naprostost.

peřeje Ostravice

No a pak – plně relaxován – vyrážím zpět. Je to z kopečka, je to radost, jak to upaluje samo, bez benzinu, bez kraválu, bez námahy. Jen ji trochu kazí to vědomí, že budu muset někde najet těch 18 chybějících km.

Baška přehrada, bramborák, krása, jistě. Baška, to je jistota. Pecka, paráda. Ve mně, celoživotním protikomančovi, vzbuzuje nadšení tím, jak je dobře postavena. Dobře udržována. Považte!

Baška - přehrada pod horami

Abych se trochu povyrazil a odpočal tělesně i duševně, zastavuji se ve Frýdku – Místku u Jima. Taky tam tuším kafe. Máme před vydáním jeho první knížky, zpracováváme jeho čtyřicetileté básnické, výtvarné a fotografické dílo, takže je o čem povídat. Pauza uběhla jak ta voda a musel jsem prchnout. Jim by ještě probíral to i ono, dokonce mě přemlouval, ať tam zůstanu a na stovku se vybodnu. A to tedy ne! Adieu někdy a vyrážím na Skalický okruh. Nadjet těch 18 chybějících kiláků. Krásných, v poklidném letním večeru idylických, podbeskydských kiláčků, vhodných tak akorát aby se poeta inspiroval – ale jak se mi nechtělo! Vlekly se a vlekly, nějakých 70 km už bylo za mnou a bylo to poznat. Naštěstí je kolobrnda kouzelný vynález, který i z té vnucené zajížďky udělal postupně zážitek. Ono to nejde se pořád jen dřít v té neutuchající kráse...

Nově upravené přírodní koupaliště ve Frýdku - Místku  U splavu už slouží veřejnosti

No a jedeme domů. Je to závod s časem. Za světla nedojedu, ale možná dorazím ne za úplné tmy. A taky jo. Na okraji Šenova jsem musel začít svítit. Padl soumrak bledý a rychle tmavnul. Na tachometru bylo 98 km, tak jsem to vzal přes Vráclaví s tím, že to domů ty dva kilometry budou. Nevěřil bych, jak můžou být poslední dva kilometry dlouhé. Jedu, jedu, už je regulérní tma a ta stovka na počítadle ne a ne naskočit – ono to přestalo fungovat! Po několika pokusech bylo jasno: cyklocomputer mám bezdrátový, obě světla akumulátorová. Jakmile jsem zapnul to přední, elektrické děje prostě přehlušily tachometr a bylo vymalováno. Obojí jsou to prima věci, ale jakmile rozsvítím, tachoš nepočítá. Takže mám stovku už za sebou, jen o tom nevím. A proto rovnou domů. A ještě k hospodě, protože tu cifru na tachometru stejně chci. 100. Tak. Je to důkaz.

Takže jsem ve skutečnosti ujel jako loni asi tak těch 102 km. Fyzicky bych opět mohl ještě dále, ale prakticky ne, neboť již byla tma tmoucí. Přetáhl jsem časový limit řkoucí “do večera“. Zjevil jsem se doma po půl desáté a to už venku bylo „nevidím“.

Nějaká velká únava se nekonala, dokonce jsem začal přemýšlet, že kdybych si vybral nejdelší den v roce, mohl bych zkusit, kolik od vidím do nevidím opravdu ujedu a co vydržím. Až jsem se toho lekl.

A jinak druhá stovka už zdaleka není to, co ta první. 100 km je pořád 100 km. Je to kus světa, ale ten pocit novátorství, toho, že jeden dělá něco velkolepého, ten nebyl. Spíš jako by vystrkovalo růžky malé zklamáníčko. „Každému je to putna. Nikoho to nezajímá. Ani se s tím nebudeš moci pochlubit, abys nebyl otravnej.“

Nu, je to tak nějak. První stovka na koloběžce se prostě dá zažít jen napoprvé.

červen 2018