Naboso ve sněhu

Motoráček kodrcal údolím Bystřice směrem na Dětřichovu a Zany u okna přemítal o Tarahumarech, kteří běhají nejlíp a naboso, protože vždycky museli zdrhat před někým, kdo je chtěl vytlačit z jejich rajónu. Přemýšlel o nich proto, že sám od mládí taky běhal, i když ne vždycky a bosé běhání ho v posledních dnech zcela uchvátilo. Venku bylo šedivo, nerudno a z okolí sálala neutěšenost pohraničí, kterou půlka února jenom zvětšovala. 

Na Hrubé Vodě přistoupil tramp. Když spatřil ve vagónu dalšího trampského podruha, uvítal změnu v šedivém dni stejně tak, jako Zany a přisedl si k němu. Než sedl, položil na vedlejší sedadlo usku, přehodil přes ni plstěnou bundu a na podlahu položil plastový kyblík. Žuchlo to tak, že Zany odhadl, že uvnitř jsou nejmíň čtyři kila. Něčeho. Ale čeho? Kyblík byl šedivý, bez nápisu, poněkud omšelý, ale festovní a víčko sedělo pevně. „Ahoj, já jsem Tmelda, “ podal Zanymu ruku nově příchozí. „Zany z Old Backwoodmanu“ odpověděl Zany jak náleží. „Znáš to tady?“ pokračoval. „Potřebuju vystoupit v Domašově“. „Tak to máš ještě čas. Já jedu jen do Jírové, na Magdalénský mlýn. Budeš vystupovat jednu zastávku po mně. A kam se hrneš ty?“ „Jen kousek, k Jumbremu na srub, trochu mu tam pomoct“. “Aj jaj, tak to jedeš na dřevo, ne?“ „No - ty ho znáš?“ „Aby né, toho zná snad každej. Ten dělá od jara do podzimu zásoby dřeva. Pozdravuj ho ode mne. Že ho zdraví tramp samotář – šamotář.“ „A to je jako co?“ „No samotář, že nepatřím do žádný osady a šamotář, že šamotuju. Kvůli tomu jedu i do toho Magdalénského mlýna. U Jumbreho jsem šamotoval pecek tak dva roku tamu nazád. Tam ti bude teplíčko.“ 

Po těchto slovech vykoukl nově příchozí z okna, zvedl se, oblékl bundu, nasadil usku na záda a když soukal levou ruku do popruhu, dal se pěkně přečíst erb na rukávu: TSŠT stálo tam vyšito tlustými zlatými písmeny. A pod tím byl obrázek kyblíku s víkem. Tramp samotář šamotář Tmelda, došlo Zanymu. A Tmelda mu to potvrdil, když vzal do ruky kyblík. „Šamot“ zazubil se a se jal vystupovat. 

Dělá to tak schválně, aby nepřišel o tu srandu takhle se představovat, pomyslel si Zany. To ještě nevěděl, že bude zakrátko jeho šamotérství velebit. 

Když dorazil k Jumbreho srubu, nikdo tam nebyl. Bylo zamčeno a za dveřma lístek, že Jumbre šel nakoupit, než zavřou. Zany okoukl srub i okolí, položil bágl na lavičku na verandě a sedl vedle. Po výstupu do kopce se sedělo dobře, ale za chvíli se ne příliš zajímavý výhled na částečně zamlženou hradbu smrkového lesa omrzel a bylo taky zřejmé, že za chvíli by takhle začala být zima. A jak tak seděl, napadalo ho, že se zasněžená pláň mezi srubem a lesem a čas do návratu Jumbreho dají využít k vyzkoušení chůze na boso ve sněhu. Nikde nikdo, pustina téměř ideální, podmínky skvělé. Chvíli tu myšlenku převaloval sem a tam a pak si řekl: kde jinde, kdy jindy, než-li teď. Mezi tím vysvitlo sluníčko, sníh zajiskřil a Zany vstal. 

Došel doprostřed pláně, vyhrnul nohavice po kolena, vyzul botky, strčil do nich ponožky a stoupl do čerstvého sněhu. Jaj, to by člověk nevěřil, jak to studí! Nohy musely na střídačku zase hned ven, aby se štiplavost dala vydržet a nejlepší pro jejich výměnu bylo dát se do běhu. To rozproudí aspoň trochu krev. Doběhnu na verandu k lavičce, tam trochu spočnu a pak si to dám zpátky, přemítal Zany. Vykonáno hned, protože neuvěřitelně mokré stuzení ani jinak nedovolovalo. Jenže při obrátce u lavičky a stočení pohledu zpět k botkám, zanechaným v prostředku pláně, se Zanymu zastavil dech. 

Z lesa vyběhl váhavým klusem vakovlk / podvraťák křížený se spotvořencem / hybrid mezi mývalem a kojotem / míšenec vačice opossum a prašivého polovlka /, opatrně se rozhlédl a bafl do huby jednu Zanyho botku. Nechráněnou, opuštěnou, v pusté pláni čnějící. Zany zařval, vlkodav nereagoval. Jen zlepšil úchop, pohodil hlavou a dal se do volného klusu směrem k lesu. Zany vystartoval, nedbaje, že je na boso, ale nechutný vačnatec s psiskem smíšený, vědom si své převahy v běžeckých disciplínách, nevzrušeně a nedostižně kalil k lesu. Zmizel v něm, ještě než se Zany dotrmácel zpátky k pozůstavší botě a ponožce. Během té krátké chvíle mu promrzly nohy na kost. Něco se musí stát a rychle. Co s jednou botou? Už teď trpí jako Meresjev. Popadl botku, dobelhal se k lavičce, otřel nohy do rezervního trika a pravou si obul, včetně ponožky. Na levou nezbylo nic. Nešlo to tak nechat, za chvíli by byly omrzliny. 

Pak ho napadlo, že vakovlk nemohl s tou botou běžet daleko. Přece smrdí. A nechal v ní ponožku. Tři dny neměněnou. Ale to má jít o holi lesem po jeho stopách? No ja, a jak se dostane domů bez boty? Jenže domů se pojede až zítra, teď je nutno řešit aktuální stav, blížící se už průšvihu. Nohy štípaly netušenou silou a to obě. Stylové, nestylové, Zany vytáhl tuhnoucí rukou mobil a vyzváněl Jumrebho. Když to volaný konečně zdvihl, začal bodře hlaholit, že už má nakoupeno a že „už jde“. Míněno tím, že je na cestě zpět. Zany ho třesoucím se hlasem zpravil o situaci, načež se Jumbre místo slibu rychlého přichvátání začal řehtat: „ Ty brďo, to já se musím vrátit tak půl kilometru. Vona tam ta bota ležela na stezce a já ji odkop do příkopu. Jen jestli to místo najdu.“ „No nazdar, do té doby tady zmrznu“ bědoval Zany. „Hele, já mám nad dveřmi, nad překladem, za lištou náhradní klíček“ uklidňoval ho Jumbre. „Otevři si, vlez do sucha a přilož do pecku, dal jsem tam před odchodem dost, mělo by tam ještě něco hořet. Já dojdu tak za 40 minut.“ 

Zany zahlédl blížící se konec své zmrzlosti a šel hned na věc. Ta ovšem s napolo zmrzlou nohou a tuhnoucími údy nebyla tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Klíček nešel nahmatat. Jednak to bylo dost vysoko, jednak prsty nebyly už zrovna nejcitlivější. Když Zany, už trochu netrpělivý, více zabral, udělala lišta „prnk!, zapružila a cosi z pod ní vylétlo mimo verandu a zmizelo ve sněhu. Klíček! Potvorný klíček! To je neuvěřitelný, kdo ho má teď hledat? Nebylo však zbytí. Zany maně vzpomněl na eskymáka, který v rádiu vyprávěl, že mu v Česku je více zima, než u nich na severu Grónska, protože u nich je zima suchá. Kdežto u nás je ve vzduchu vlhko. Kdyby vlhko, vztekal se Zany. Mokro je a kosa, kosa. 

V boudě na cirkulárku byla naštěstí bedna s pilinama. Zany k ní přivalil vhodný špalek, sedl na něj a strčil do pilin nohy. Pytlovinou si přikryl kolena a strčil pod ni ruce. Dřepěl tak asi 10 minut. Piliny vytáhly mokro, izolovaly a nohám začalo být trochu líp. Nefoukalo tam, ale pozice to byla tmavá a ostudná. 

Navíc se mu začalo chtít močit. Odolával, ale nevydržel. Vytáhl nohy z pilin, oprášil je nahrubo rukama, obul jednu ponožku a botu. Vzal z druhého kouta středně silný kuláč, použil ho jako berlu a vykulhal s jednou nohou skrčenou jako raněný partyzán za boudu. Bylo mu jedno, jestli někdo jde, nebo ne. Ulevil si, odpajdal zpět a zaujal původní polohu s tím, že tentokrát strčil do pilin jen tu neobutou nohu. Cítil, že by si měl pro všechny případy zachovat alespoň nějaký akční rádius. V nečinnosti, chladu a polotmě boudy se čas příšerně vlekl. Hlavně, aby mně ještě nechytlo to druhé, obával se Zany. Ani nemám papír. 

A Jumbre nešel. 

Šel už sice z nákupu, ale možná po cestě zapadl „na chvíli“ do hospody … V tom případě mi budiž nebe milostivo. A jemu taky …. 

Když se Zany trochu rozkoukal, spatřil v rohu několik opřených platní z dřevotřísky. Taky tam visela na hřebíku zahradnická lopatka. Vstal, vzal platňu i lopatku, odpajdal s tou jednou obutou botou ven, položil plotnu na zem v příslušném místě a začal opatrně překládat sníh lopatku po lopatce. Každou bedlivě prohledal. Ten klíček tam přece musí být. Ale nebyl. Zato tam pořád byla zima, zima, kosa, mokro, přidal se i vítr. Ruce protestovaly, Zany to právě vzdal a chystal se zalézt potupně zpět do pilinové boudy, když se na stezce objevil Jumbre. Třímal v ruce baganče jako trofej a děsně se křenil. 

Bota byla zneuctěná psí močí. 

* 

Záchranné práce pak už nabraly rychlý spád. Jumbre odemkl, přismýčil promrzlého Zanyho i jeho bágl dovnitř, řádně přiložil a postavil na čaj. Byl hotov rychle, protože Jumbre ze zvyku nechával hrnec s vodu na plotně, takže byla předehřátá. Čaj byl vynikající. Však si směs k jeho přípravě taky sbíral a sušil Jumbre sám. Základem byla máta a kopřiva, ale bylo přidáno ještě něco dobromysli, meduńky, třezalky a divizen. Tentokrát měl Jumbre k oslazení vynikající med „od hloupého Janka“. To byl vesnický chasník, který sice od mládí opravdu nevynikal chytrostí, ale byl dobrosrdečný, měl dvě hezké dcery a maringotku s deseti včelstvy, která mu produkovala rok co rok vynikající med. Tomu Zany jako příznivec včelaření rozuměl. Vzhled, barva, vůně, viskozita, lom světla když se dala láhev proti oknu, to všechno bylo opravdu nebývalé: Nejvíc však chuť, zkombinovaná s Jumbreho podjesenickou čajovou směsí, to nemělo obdoby. Násobilo se to v lukulský požitek a Zany, který ubránil svůj šálek čaje proti Jumbreho dobře míněným snahám ještě jej vylepšit špetičkou domácí slivovičky od rodiny ze Střední Moravy, se oddával labužnickému dávkování pěkně doušek po doušku a přemítání o tom, že svět se v dobré obrací. 

Jumbre mezi tím vyštrachal na půdě televizní papuče z ovčí vlny. Teprve v nich začal Zany naplno velebit výdobytky civilizace. Jemné rouno a přírodní lanolín pak dávaly tušit, že jeho nohy nakonec nejspíš nedojdou podstatné úhony. 

A to i díky dobře vyšamotovaným kamnům, které teď táhly jak se patří. Zany se dozvěděl, že jím oběma již známý Tmelda nějakou dobu pracoval dříve v Ostravě na Nové Huti u vysokých pecí a jak bylo v té době zvykem, samozásobil se šamotem z kolektivního majetku. Pak se však přestěhoval, šel za pár roků nějak do sebe a tím „přemístěným“ šamotem zdarma vyspravoval bardům, pardům i jiným podruhům v okolí zdarma kamna. „Ať se to využije“ odůvodňoval to vždycky. „Přece to tam nepovezu nazpátek“ dodával někdy. Považte. 

Bylo však třeba postarat se ještě o obě Zanyho boty. Jumbre je hrdinně umístil do chodby v přízemí, tak aby na ně skrze otevřené dveře mohlo trochu teplo táhnoucí z hlavní místnosti. Přece je nenechají venku. Dyť by zmrzly do rána na kost. 

Pod dojmem prožitých událostí navrhl Zany, že by jako ulehl ten večer dřív. 

„JEN JEDNOU PROJÍT 

SLUNCEM OZÁŘENÉ KRAJE 

JEN JEDNOU OKUSIT, 

VŠE POD SLUNCEM CO ZRAJE 

A POTOM V TMY SE ZŘÍTIT 

V STOPÁCH FAETHONA …“ 

zadeklamoval na to Jumbre jako motto, využil příležitosti a začal nahlas předčítat Ovidiova Faethona. Dělal to procítěně a Zany musel uznat, že to má latinský klasik fakt dobře zmáknuté. Zvlášť v tom místě, kde si to nešťastný vozka, Vulkánem zhotovený vůz i rozpumprlíkovaní nebeští koně hasili nesmírnými prostorami kolem Štíra, cítil Zany mrazivo až do konečků prstů. Zvlášť na levé noze. Další druh mrazu jej uchvacoval při představě, že by se ten namíchnutej Štír trefil. 

„Místo tam jest, kde Štír svá klepeta ve dvojí oblouk 

stáčí a ocasem svým a chapadly zakřivenými 

na tu i onu stranu dvou znamení zabírá prostor. 

Jakmile hoch jej spatřil, potě se černavým jedem, 

zahýbá žahadla hrot a ránu mu zasadit hrozí, 

pozbyl mysli – jat hrůzou mrazivou, otěže pustil. 

Dobré bylo taky to, jak

… tenkrát národy etiopské prý nabyly černé pleti, 

když vystoupla krev jim tím vedrem napovrch těla. 

Tenkrát Lybie vyprahla též, jsouc zbavena vláhy 

Když se pak v závěru začaly nymfy měnit v živoucí stromy, bylo jasné, že P. O. Naso opravdu umí. Klidně by s tím mohl do Trapsavce. 

Publius, Publius – nesouvisí to náhodou se slovem publikovat? Publikán, publikum, public ( = veřejnost, angl.) … Jasně, Publius svoje spisky „publikoval“ - předčítal veřejnosti, uváděl ve známost vystupováním na nejrůznějších akcích, dával jim zaznít na místech, kde se sešlo více lidí, neboli uveřejňoval je tak, aby se veřejnosti – lidu obecnému – staly obecně známy. Nejspíš to dělal osobně, neznaje tisku, natož intenetu. 

Vida, jak může být ta jazykověda zajímavá, konstatoval Zany. Měl bych svoje literární útvary taky trochu „Zanyovat“ , jinak slavnej nebudu. Vzápětí zdravě usnul až do ranního ptactvopění. 

( 2. dne) 

Do rána smrdělo přízemí, kde nechali botu sušit se teplem od hlavních kamen, jako ubytovna nelegálních migrantů. Boty byla suché, relativně vláčné. Však je taky večer Jumbre natíral tukem. Zany měl z počátku podezření, že je to vazelína z Jumbreho zámečnických zásob, ale pak si s ulehčením všiml nápisu na plechovce: „Sirius – leštidlo na vojenskou obuv – bílé. Že ho Jumbre naředil trochou strojního oleje si už ale nevšimnout nešlo. 

Zany objevil taky na dvou prstech levého chodidla jakési červené vyrážky. A svědily. Asi se během dlouhé doby nepoužívání ve vlně těch televizních bačkor usadily nějaké brebery. Myšlenku, že by to mohla být kožní infekce nebo nedej bože svrab Zany hrdinně zamítl. Nesluší se podezírat kamaráda, který mu chtěl v hodině nouze jen dobré. 

Z pomáhání se dřevem nebylo ale nakonec nic. Škaredě pršelo až do oběda, po kterém už se Zany musel vydat na zpáteční cestu. Však zase někdy přijede a zkusí s sebou vzít šerifa Perdu, ať tu dnešní ztrátu „na dřevě“ vynahradí. 

Ale dřív než na jaře to nebude, dušoval se Zany. A bude muset být aspoň 15°C nad nulou. 

* 

Jumbreho jarní e-mail:

Jak odtál sníh, tak jsem ten klíček našel. Byl trochu narezlej, ale dal jsem ho na jeden den do panáka kofoly. Druhej den rez zmizela, tak jsem ho pro jistotu potopil do strojního oleje. A zase normálně funguje, jen vypadá trochu zašle. Dal jsem k němu kroužek s vlastnoručně vyrobenou visačkou: (obrázek bosého chodidla levé nohy na visačce) 

11.12.2018