Harfa

Harfa,

jíž rozezníval král básníků

Zněla harfa krále pěvců, krále lidí,

milovaného nebesy.

Svým lkaním oslavovala hudbu

tím, jak se vlnily tóny

vycházející ze srdce srdcí.

Zdvojeny jejími slzami

se štěpily její akordy.

Zjemňovala muže tvrdých povah,

dávala jim ctnosti, jež jim nebyly vlastní.

Žádné ucho nebylo tak hluché,

žádná duše tak studená,

aby nebyly dotčeny ohněm jejího tónu.

Tak se stala Davidova lyra

mocnější, než jeho trůn.

Vyprávěla o triumfech našeho Krále,

přivávala vzduchem slávu našemu Bohu.

Údolí našich potěšení přiměla zvonit,

cedry se skláněly,

hory přikyvovaly.

Její zvuk toužil po nebi

a přebývání v něm.

Od těch dob, ačkoli její has

již není na Zemi více slýchán,

Zbožnost a její dcera Láska

dosud podněcují planoucího ducha

vysoko se vznášet

a kroužit mezi zvuky,

které jakoby se snášely

z nebeských výšin ve snech,

které světlo úsvitu nemůže odstranit.

G.G: Byron / překlad Sonny 26.7.2019