Takhle to vidím

Mikoláš Aleš a jeho tři kamarádi vytvořili  v době národního obrození jeden z největších obrazů světa. Nazvali jej Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou a na mne dílo vždy působilo jako bitva převeliká, v níž šlo o vše. A jak už to bývá, jednou z příčin byla žena. Tak to totiž říká historie, i když dotyčná žena za to většinou ani moc nemůže. Prožil jsem před lety něco podobného v malém. Já proti hejnu nájezdníků  a ten dojem, že jde o vše, byl velice silný. A taky za tím stála žena, moje vlastní, a ani ona za to vcelku moc nemohla. V naší chalupě se totiž usadili sršni. Někde. Pobývali zde rok, dva, tři a bylo jich stále více. Ta první dvě léta nevadili, ale v květnu roku třetího bylo už takové horko, že manželka při vaření otevřela dokořán okno v kuchyni s tím, že dodělá oběd za příjemné pohody. Ale ouha. Dovnitř vletěl sršeň. Vyletěl ven a přivedl další. V kuchyni jim to asi vonělo, přílety se množily a násobily. Okno bylo zavřeno, sršouni hlídkovali za sklem. Za chvíli si našli škvírk