Na
hrázi
Hráz Žermanické přehrady je místem mnoha dějů.
Mucha udělal v horkém letní poledni posledních pár kroků nahoru po pěšině a ta ho vyvedla na hráz Žermandy. Uprostřed silnice stál černý mercedes. Musel být úplně novej. Týpek v čepici s kšiltem, slunečníma brýlema, zlatým řetízkem, plandavým trikem, v divných bermudách, ho obcházel s mobilem v ruce. Zabíral ho zepředu dozadu, nejspíš na video, a potom zezadu dopředu. Poodstoupil, aby ho měl pěkně z dálky a pak zase přistupoval blíž. Když si ho natočil, sedl a zmizel nepovolenou rychlostí. Řece, horám, vodě, ničemu jinému nevěnoval ani pohled. Asi upaloval hodit to na sociální sítě.
Já vím, Bože, měl bych ho chápat.
Ale nezlob se, jaksi mi to nejde…
O šedesát kroků dál spatřil Mucha na betoně chodníku pár umělohmotných sandálů. Takové ty vietnamské nazouváky bez paty. Špičkami k masívnímu kamennému zábradlí, za nímž se o mnoho metrů níže rozprostíralo přehradní moře. Nikde nikdo. Při vzpomínce na mercedes Muchu ve dvaatřiceti stupních lehce zamrazilo. Ale to snad né – moc mu ty Hafranovy detektivky leží v hlavě…
Ale divné to bylo. Opuštěné laptě – sebevrah, utopil se. Nebo ožran. Skončil stejně. Mohl to zde nechat nějakej blbec, aby strašil lidi. Jinak nic… Ale co teď? Přece nebudu volat policajty…
O sedm minut později šli po hrázi tři výrostci v trenkách. Takové ty průmyslové dělnické typy. Vyuzeně opálení, svaly jak hužva. Tvářili se, až Mucha přemítal, nebude-li přes hubu. Ale nic.
Přišli až k půlkulaté budce hrázného.
Jeden z nich vylezl na zábradlí, přičemž bylo vidno, že je bez bot. Přehoup
se na zídku, z ní se vydrápal na střechu hrázného budky, chvíli koukal a
pak vyhodil krásnou šipku hlavou dolů. Nehleděl na to, že je za bójkami, že u
hráze mohou být víry, že je to úděsně hluboko, vodkrauloval to na břeh a hlásil
Muchovi nahoru: „Už jsem dneska byl dvakrát, tak už jsem unavenej.“
Toho už jsem chápal o něco líp.
.jpg)
Komentáře
Okomentovat