JAK JSEM POTKAL VČELY

Jak? Dost dlouze. Tak nějak postupně. Do osmapadesáti mě ani moc nezajímaly. Dávají med a žihadlo, bzučí a sedají na květy. To bylo v podstatě vše, co jsem o nich věděl. A ještě velikonoční:

„Vrbičko, vrbo zelená,

těžko je nyní vzpomenouti,

od koho jako odměna

je mašle na tvým proutí.

Rozkvete kvítek spanilý, 

rázem celý svět zbělá

a kde se vzala - za chvíli

na kvítku sedí včela.

Vleze si rovnou do medu,

aby ji slunce hřálo.

A to je vše, co dovedu.

Já vím, že je to málo …“

Fakticky celkem málo na tak zajímavé tvorstvo. A to jsem chalupník, zahradník, ochranář přírody, ekolog, tramp (pohříchu spíš už bývalý) a v poslední době i permakulturista – začátečník. 

K tomu se ještě přidalo něco jako včelař – sympatizant. Manželka říká trefněji včelař – teoretik.

S mým vzrůstajícím zájmem o udržitelný životní styl rostl i můj zájem o včely. Po pročtení hromad článků, shlédnutí webových materiálů, stažení knih a studií do e-čtečky, pozorného pročtení toho všeho i v angličtině, bylo-li třeba a po konzultacích s Kárličkem z Albrechtic a Jendou z Václavovic a po několika návštěvách na jejích včelnicích jsem se začal divit, že dosud žiji bez včel. Krajina kolem domu mi připadala nevyužitá, hluboko pod svým potenciálem, jaksi pustá a očividně to nebylo ono. Takže jsem zjistil, že včely chci. 

Krátce na to jsem zjistil ještě to, že se včelami je to jak s přírodním jezírkem. Já je sice chci, ale se mnou tu žije manželka a ta je nechce. Co si budeme povídat, manželka je fenomén, který se musí brát v úvahu a tak máfiš.

Máfiš je arabský výraz pro nic, není, nemám, žádný – prostě úplné popření, takové 'tůdle'. Později mi bylo vysvětleno, že to tak není a že tento výraz interpretuji úplně špatně, ale v naší rodině už to tak zůstalo. Jezírko máfiš, včely máfiš.

Ovšem všeho do času. Touha je touha, rukou věčnosti pohne a když jde o dobrou věc, neřešitelné vyřeší ajn cvaj. Krásné a docela velké jezírko postavil soused Šebesta hned za hranicí našeho pozemku. Karásky sleduju, vodníka s mobilem fotím (nemyslím tím, že bych ho fotil mobilem, ale je to zatím jediný vodník, kterého znám, jenž má vlastní mobil. Sedí na větvi a telefonuje.) I můj horký letní vzduch tak bývá provlhčován a vůbec všechny benefity mám k dispozici, aniž bych prstem pohnul. A manželka? Ta nevěřila mým slovům, když jsem ji říkal, že soused jezírko buduje a pak nechtěla věřit svým očím.

Se včelami začala ruka osudu nenápadně. Jednou jsem něco kutil na zahradě, když na naši štěrkovku zabočilo auto. Vystoupilo pět lidí a začali chodit po sousedícím pozemku. Je to zatravněná volná plocha, po níž chodili sem a tam, otáčeli se a mávali rukama. Zanedlouho zaparkoval na štěrkovce další osobák a vystoupila starší paní. Šla přes trávu přímo ke skupině a začali živě rokovat. Byli daleko na to, aby bylo slyšet o čem, ale gestikulace a točení se sem a tam pokračovalo. Pak ztichli, zastavili se a dívali se směrem ke mně. „Á jé, realitka prodává parcelu. Bude se zde stavět ...“ lekl jsem se. Ale ne. Paní přešla opatrně k plotu a jestli by se mohla na něco zeptat. Ukázalo se, že je to sousedka „o pár chalup dál“ a tamhleto je její syn s rodinou z blízkého města.

Syn je včelař a měl v sadech u přehrady domluveno, že si tam může zítra přistavit maringotku se včelami. A dnes mu volali, že si to rozmysleli a že to nejde. Nemá teď včely kam dát. Tento pozemek je jeho – darovali mu ho – takže přemýšlejí, že by maringotku postavili na něj. Ale je to mezi chalupami a oni se jdou zeptat, jestli by mi to nevadilo. „Mně né“ povídám já, „ale manželka a starší kluk jsou alergičtí a tak se napřed půjdu zeptat.“

Odpověď byla předem jasná. Žena se včel bojí a pro nebyla. Než jsem se s nepotěšující zprávou vrátil k pokorně čekajícím žadatelům, přemýšlel jsem ze všech sil. Bylo mi jich líto a hlavně mně vadilo, že někdo slíbí a pak na poslední chvíli cukne, ani se neomluví a ani neřekne proč. Zřejmě výsledek konkurenčních tlaků místních včelařů.

Svou manželku musím ale také chránit. Sice jsem přesvědčen, že její obavy jsou zbytečné, ale ona se včel opravdu bojí a postavit jí deset úlů před okno, to by prostě během času nedělalo dobrotu. A odvolávat za pár týdnů svůj souhlas, zrovna tak, jak ti prožluklí sadaři? To ne. Nutil jsem mozek k práci usilovně a spásná myšlenka přišla.

Paní už stála u branky i se svým synem a jeho rodinkou a čekali na verdikt. Vysvětlil jsem stav a povídám: „Ale nechtěli byste se podívat na místo, které by možná bylo ještě lepší? Já se o včely taky zajímám a kdybych si pořídil svoje, dal bych je tam...“ Můj pozemek vzadu za chalupou je dlouhá nudle vedoucí hluboko do polí a končí na místě, pro které pro jeho krajinářské hodnoty nemám slov. Je to místo, kde prokazatelně působí Duch a pro ty, kdo si nepotrpí na paranormální jevy dodám aspoň, že klid, prostor, vysoké nebe, ticho a rozhledy na všechny strany jsou úžasné. Tam by se podle mne včelám líbilo.

A tak jsme šli. Genius loci krok za krokem působil a když jsme došli na flek, bylo rozhodnuto: tady to bude ještě lepší. Daleko od chalup i od silnice, příjezd po štěrkovce a pak po mezi, zbytek po trávě. Ne, nevadí mi, že po ní pojede traktor. Tady to bude, řekli jsme si a na místě jsme si plácli. Nájem žádný, místo něj mne včelař vezme do učení.

Včelaři odjeli a já šupajdil za manželkou. Budu mít včely! Hned zítra. A pak, že to nefunguje, rozvíjel jsem teorie o ruce osudu. „Pro pána,“ zhrozila se žena „co si budeš přát příště?“ Až mi jí líto bylo. Nicméně, když jsem nad její otázkou zauvažoval, asi psa nebo koníka. To už mi ji bylo fakt líto. Ale těžko jsem mohl porozumět tomu, že tato jinak bezchybná bytost nemá porozumění pro zlatou hřívu haflingera nebo pro plavého retrívra, běžícího vlnící se trávou.

Nu, odpíral jsem si to kvůli ní doposud, snad se bez živočišstva obejdu i nadále. I když proč házet předem flintu do žita – všechna zvířata, která jsme zde měli, ji měla po čase nejraději a ona je nakonec také, ať mi nic nevykládá.

Když si ji tak představím mezi psem a koněm, měl bych je rád všechny tři. Možná jsem to teď trochu přepískl, vždyť to bude číst... Ale přece není zakázáno snít. A když to tedy bude číst – neboť ji o to sám žádávám – a tato věc přijde na přetřes, nechť je mezi námi jasno: ano, nejvíc by se mi líbila na koni, se psem, v africké divočině. Tak.

Ale zpátky ke včelám. Zítra nepřijely. Ani pozítří či popozítří. Asi to nechávají na víkend, kdy bude mít traktorista čas. Ale ubíhaly týdny, jaro bylo v rozpuku a včel nebylo. Včelař mlčel, asi si to rozmyslel a dal je někam jinam.

Takže jako vždycky - nejlepší je spolehnout se sám na sebe. Pořídím si svoje, včely to tady chce, opylovat je třeba a stejně k tomu delší dobu směřuju. Jeden – dva úly keňského typu, to bude ono. Protože já je budu chovat ekologicky a abych pomohl přírodě. A včelaře jsem pustil z hlavy.

Pak se jednoho krásného dne – opravdu krásného letního dne - vracím z práce a na konci pole se překrásně modrá nová maringotka. 

Nová v tom smyslu, že tam ještě nedávno nebyla, jinak je trochu postarší, jak zjišťuji, když se nábožně blížím do bezpečné vzdálenosti. Dnes je ještě prázdná, ale úly postupně přibývají. A moje první včelařské zkušenosti taky. Jsem zapojován a dnes, o dvacet měsíců později, kdy to píši, je zřejmé, že Duch znovu prokazatelně zapůsobil. Dohoda se drží a přináší užitek pro obě strany. Té mé dokonce větší, než jsem očekával.

Mám benefity:

1 – Med. Je dobrý, zdravý a dokonce léčivý. Jde o pozornost našeho včelaře navíc.

2 – Opylování. Pozemku mám přes půl hektaru, něco tam roste. Jako přítel přírody a včelař – teoretik již vím, že výnosy se opylováním zvýší třeba u hrušek až o neuvěřitelných 80 procent. U jiných plodin o 60, 40, 25 – i tak je to síla. Není divu, že se v řadě zemí za přistavení včelstev k opylování platí. U nás to bývalo také tak. Mně dělá dobře, že to mám - a zadarmo. Podle propočtu „našeho včelaře“ by v maringotce mělo být čtvrt až půl milionu včel. Mně se to nějak nezdá nezdá, ale i kdyby jich byla čtvrtina, pořád je to síla.

Jako naschvál letos, kdy jsem se od zimy těšil na bohatou úrodu danou tím, že stromky a keře jsou o rok větší a čtvrtmilion fest opyluje, to bylo bídné. Bídnější než v loni, kdy včel nebylo. Kamarádi včelaři však tvrdí, že rok byl tak špatný, že podobný nepamatují. Ale příště – uvidíme! Těším se už dvakrát tolik.

3 – Možnost učit se za humny, kdykoli je včelař přítomen. Bez dojíždění, bez poplatků, jak mi to vyhovuje. Cenné, velmi cenné. Řekl bych k nezaplacení. To snad ani není benefit. Je to klika, štígro, výhra. A když se mi nechce? Nebo spíš když nemůžu nebo se to nehodí? Nic se neděje, povinnost nemám a možnost zůstává.

4 – Čtvrtý benefit, včelařům známý a nevčelařům ani ne, je daleko bližší sepjetí s přírodou a vnímavost pro drobné děje v ní. Kdejaký plácek země, kdejaká kytka, houští, mez, skupina stromů nebo pole, všechno mne zajímá nějak jinak než dřív.

Výška, tlak, teplota, rosný bod … jak si je pamatuji z rádia v dětství, to pro mne byly léta suchá, nezáživná slova, která mi ulpěla v mysli zřejmě jen pro denní opakování a příjemný hlas hlasatelky. Počasí vůbec jsem dělil na škaredě a pěkně. Netušil jsem donedávna, kolik je toho mezi tím. Můj údiv nad spoustou nuancí, kterými počasí vládne, překonal snad jen výrok mladšího syna, že v Brně není počasí. Ptali jsme se ho totiž, jaké měl na studiích počasí a on pravil, že žádné. Když jsem namítal, že přece nějaké tam muselo být, trval na svém, že v Brně bylo ten týden tak, že tam žádné počasí nebylo. Vím přesně, co tím myslel.

A roční období? Taky jsem uznával v podstatě jen to nádherné a blbé. No, připusťme, že jsem uznával i ty čtyři základní. Ale podletí? Předjaří, s tím bych taky ještě neměl problém, ale počátek medovicové snůšky, konec včelařského roku, nástup do plné plodnosti, období kvetení akátů, čas zimního zakrmení ( v srpnu!) - to jsou pojmy zcela nové a přitom velice reálné. Jen je nevidíme, nevíme o nich, nevšímáme si v rychlosti dnešního života, že tisíce tvorů prožívají něco významného pro ně a potažmo i pro nás. A právě zájem o včely člověku otvírá pro takovéto děje oči. Nebo mysl. Nejspíš oboje.

Setkání včely – člověk tedy bylo učiněno. A jeho přeměna na včelaře – teoretika taky. Teď by to chtělo ještě nějakou tu praxi...

14.9.2014