PILKA SILKA

je sousloví na titulek skoro ideální. Stručné, k věci a ještě se rýmuje. Vstoupila do mého života zpočátku nenápadně. Čtenáři, který by se po předchozí větě domníval, že půjde o nějakou love story nebo i možná pikanterii, informuji, že opravdová pilka – kus fortelného nářadí, ne nějaká mladice s pěkně proříznutou pusou.

Za plotem mám totiž šest lísek. Byly dospělé už před sedmadvaceti lety, když jsem stavení kupoval. Prořezával jsem sice průběžně suché, nebo zlomené větvě, ale stromoví vzrostlo a zhoustlo tak, že to chtělo zásah. 

Letos zjara jsem ho provedl. Duben byl tak studený, že se na pozemku nic jiného nedalo dělat a tak jsem měl relativně i dostatek času. Nejdřív jsem musel vyházet těžko uvěřitelné množství – jak to publikovatelně nazvat – bince, který jsem tam během let „uklidil“. Stromy jsou totiž z pohledové strany obloženy jednak dnes již poněkud archaicky vyhlížejícími přístavky na prkna, která zde skladuji v domnění, že je jednou budu potřebovat a když ne, vždycky je můžu spálit. Jak se ukazuje, tato domněnka není tak úplně košer, protože kdybych je chtěl spálit, musel bych je rozebrat a rozřezat, což vzhledem k množství představuje moře času.

Mezi těmito přístavky a plotem vzniklo několik volných (tedy původně volných) komor, z nichž první je využívána – výhradně mnou – jako letní pisoár. Když jsem onehdy, když přijel na návštěvu starší syn z velkého města, s ním byl na zahradě, abych mu zprostředkoval něco přírodních vjemů a trochu kouzla domova, automaticky odbočil s tím, že si odskočím, zaslechl jsem překvapené a poněkud lítostivé: „...můj bungr!“

Abych zachránil situaci, sdělil jsem mu, že má aspoň možnost částečně pocítit, co museli prožívat Izraelci, když se naplnila předpověď, jak budou potrestáni za svou neposlušnost: „...i budou domy jejich obráceny v záchod“ (Daniel 3,29 a je jich v bibli ještě více) „No fakt...“ konstatoval třicetiletý mladý muž, ale stejně nemohl zakrýt překvapení a nechuť nad zneuctěním, jehož se bohužel oblíbenému místu jeho dětství tak necitlivě dostalo.

Tuto nehodu, jež se neměla stát a brajgl minulého čtvrtstoletí jsem se tedy hotovil napraviti a když byl nesourodý materiál všeho druhu odstraněn, došlo na vlastní arboristiku. Suché, ba i trouchnivé větve musely pryč první. To se sice lehko řekne, ale podstatně hůře udělá, neboť líska má tvrdé dřevo. Nejstarší větve narostly nejen do značné výšky, ale i tloušťky. Zvláštťv místě, kde vyrůstaly ze zbytnělých pařezů a kde je bylo třeba odříznout. A vyrostly hustě vedle sebe. Kdepak na ně s obloukovkou! Do úzkých mezer se vešla jedině pilka Fiskars 33 cm, ostatně na prořezávání stavěná.

Značku Fiskars jsem si oblíbil už před léty a k dnešku tvoří moji kolekci nástrojů, na něž nedám dopustit, jejich největší štípací sekera (práce s ní stojí za samostatné literární pojednání a doufám, že na ně dojde), ostřič na sekery a nože, nezničitelný rýč, který je radost vzít do ruky k čemukoli (nezničili ho za celou dobu, co ho koupil, ani čtyři cigáni, jak mne informoval majitel stavební firmy – dokonce ho nechtěně přejel bobcat a rýč vydržel), hrablo na sníh (jediné, které se neviklá) a již zmíněná zahradnická pilka.

Prožil jsem s ní řadu zajímavých chvil. Dá se zavěsit na opasek, kde díky kvalitnímu závěsu skutečně drží, i když lezete do výšek, v nichž se s oblibou pohyboval Tarzan. Když jste na zemi a jdete na to, dá se vysounout, upevnit šroubením a rázem má správnou velikost menšího samurajského meče, takže by se se zlou potázal kdokoli, kdo by se na vás z husté zeleně chtěl eventuálně vrhnout, ať by to byl dravec, nebo zlosyn. Nemusí se borusit – její list z tvrdokovu a způsob zpracování zubů ji uživateli umožňje používat doživotně. Rukověť se dobře drží, neklouže a po práci se do ní dá list pěkně zasunout. A přece právě její zasouvatelnost byla tím, na co dojela. Je totiž stavěná na větve do průměru 8 cm. Ty přefikne jako nic. I dvojnásobné. Troufl jsem si s ní i na 20 cm. Pak, nemaje jiné volby, pustil jsem se s ní i do větvisek podobných stehnu trénovaného zápasníka. Nevím, jestli znáte ten pcit, ale já to prostě musel dodělat. Že nestačí žebřík, ani střecha boudy, kdejsem se něco nanatahoval, nevadí. Že hromady prořezaných větví vzrostly do výšky dospělého chlapa, taky nevadí. Přes léto je polámu a zbytky nepolámatelné pořežu na kousky. Vzimě bude na zátop. Že do pařezu zarostl mlýnský kámen? Nevadí, musí pryč. Ztrouchnivělé kusy pařeziny taky. Je to léčebný zákrok až na holé dřevo. Že jsem špinavý, mokrý a ještě zpocený? Co na tom – zmlazuji, kleštím, ošetřuji. Že už je skoro tma? Vždyť je ještě je trochu vidět... Že to dělám už čtvrtý den? Zítra to dorazím. Jsem starý tramp a permakulturista. Na mně si nějaké přerostlé lísky nepřijdou.

Na mně ne – ale dostaly pilku. Ne že by se zlomil list, ztupily zuby nebo se rozsypala rukověť. Ale odnesl to zasouvací mechanismus. Rasovina, které jsem milé nářadí podrobil, po delší době strhla šroub, takže se list už zasouvat nedal. Mladší kluk mi to opravil tak, jak to šlo a díky jeho šikovnosti používám Fiskarsku nadále jako pilu pevnou. Ovšem šroub, byť napevno dotažený už asi doživotní záruku mít nebude. Zvláště když zbývá ještě kus lískové práce. Je tam v přízemí ještě řada sporých pořízků – všichni nad povolených 8 cm v Ø. I když Fiskarsce všechna čest, v podvědomí je obava, že šroub jednou rupne. Chtělo by to něco jiného a po pečlivém výběru bylo jasné, že Silku.

Jenže Silka má, zejména po stránce finančního obulusu, zdatného konkurenta v permakulturním srpu. V Indii ho ručně vyrábí Vavaghta Hunuvughtan z vyřazených plátů automobilového odpružení. Co kus, to originál a také opravdu kvalitní nástroj a i když to Vavaghta nikde nepíše, nejspíš je to věc na doživotí. To totiž říká Geoff Lawton a tomu věřím na slovo. Nejen proto, že sám řečený srp prakticky používá, ale hlavně proto, že jeho slova mají již po léta smysl, váhu, obsah a ještě něco těžko definovatelného navíc, co však lze podchytit, když delší dobu sledujete jeho život. Nejspíš to budou činy. Pomůže zde angličtina, Geoff je totiž Australan.

Tento srp není totiž jenom na sekání. Dá se s ním dělat ledaco, co můžete potřebovat při pochůzce farmou. Většinou jsou to věci nečekané, na které jako naschvál potřebujete nářadí, které není po ruce. Asijský srp je ale takový univerzál. Řeže (má totiž zuby), seče, páčí, vyryje plevely, vykrouží jamku pro sazenici, je to motyčka, rýč, nůž i svého druhu zbraň. Má pevné, dobře držící pouzdro a je to určitým způsobme i znak příslušnosti k odbornému stavu.Toto vynikající nářadí nenosí jen tak někdo. Je to něco jako džambíja za pasem příslušníka severojemenského horského kmene.

Při vynikajícnosti obou popsaných záležitostí nechápu, jak to, že jsem si dosud nepořídil ani jednu z nich.

Zatím je to vestavu, že jsem koupil kalač Fiskars, protože bylo třeba štípat špalky, které ani tou největší sekerou už nešly.

Však ještě není všem dnům konec.

duben 2016