Konrád Brkoslav
On si vlastně z počátku chtěl nechat říkat Conrad. Vzorem mu byl Joseph Conrad, vlastním jménem Józef Teodor Konrad Nałęcz Korzeniowski, britský spisovatel polského původu. Ten byl od dvanácti let, kdy osiřel, vychováván u příbuzných v Krakově. V sedmnácti letech uprchl do Marseille. Poté se po dvacet let plavil po všech světových oceánech a do všech světadílů, nejprve ve francouzských, později v anglických službách. Zpočátku jako námořník, pak i kapitán. Vzor to byl impozantní a jméno Conrad krásně znělo.
Ale znáte to. Okolí z trempíře Conrada udělalo českého Konráda a odmítlo se o věci dále bavit.
Tento Konrád při chůzi podél potoka přemýšlel nad tím, zda existuje něco jako stupnice odpudivosti brkání. A protože mu vycházelo že ne, špekuloval, že by nějakou mohl sestavit. Podobně dekadentním myšlenkám se totiž Konrád mohl věnovat jenom v ústraní, neboť mezi lidmi mu v tom jinak dobré vychování bránilo.
Například na břehu nad hladinou Baťova kanálu se Konrád cítil natolik svoboden, že brkal zcela volně, hlasitě a bez jakéhokoli omezení. Samozřejmě jen tehdy, když v okolí nikdo nebyl. Protože to by si nedovolil. Bral ohled na druhé a věděl, že jeho říhání je odpudivé a zůstalo by zcela nepochopeno, že pro něj to není záměrné urážení okolí, ukazování toho, že na normy společenského chování ostentativně kašle a že on si může dělat co chce a je si jist, že se proti tomu nikdo nepostaví. Ne, Konrád věděl dobře, že tento jeho zvyk je zlozvyk. Že je to odporné, hnusné, ba nízké a přízemní.
Na druhé straně ale věděl také, že antiperistaltický pohyb jícnu je v podstatě přirozeným tělesným projevem, jímž útroby reagují na přetlak CO 2, který se do trávícího traktu dostává v sycených nápojích a protože tam nemá co dělat, vypuzuje jej tělo ven. A to co nejrychleji, důrazně a skoro mimo vůli trávícího jedince. Jinými slovy - je to zdravé a tudíž se v podstatě není moc za co stydět. Zároveň však také tušil, že tento argument je slabý v kramflecích, protože krkat lze i decentně. Tak, že se plyny vypustí z jícnu na patro bez doprovodného rámusu a pak se to otevřenou pusou pustí bez dalšího halasení ven. Je s tím ale spojen výdej značné energie. Tu spotřebuje volní proces k tom, aby si jedinec vědomě nechal ujít něčemu jinému nepřipodobnitelný požitek. A zmařeného, zdravého a vcelku neškodného požitku je škoda, nedá se nic dělat.
Ovšem Konrád je klasa. Kvůli okolí si dává dobrý pozor. Opravdu by ho mrzelo, kdyby se někdy neovládl a došlo by za přítomnosti jiné lidské bytosti k úniku jeho žaludečních par.
Ovšem nikdo na něm nemůže chtít, aby se (zbytečně) omezoval, je-li sám. V dáli, prokazatelně bez lidí, nejlépe v pustině, či aspoň v opuštěných končinách, kde nejsou lidé, pouze zvěř … Zvěř totiž reaguje na brkání zcela přirozeně. Už proto, že brká sama. Nehorší se, jen respektuje, že o sobě Konrád dává vědět. Konrád zas s uspokojením konstatuje, že tahle série se opravdu povedla a že ve svém oboru postupně dosahuje mistrovství.
Nejen co se hlasitosti, délky a razance týče, ale vylepšují se i jiné parametry. Například kadence nebo znělost. Někdy to dokonce může být považováno za tón. Tón svého druhu, poněkud zkreslený, svébytný a svým způsobem objevný tak, že by po něm leckterá bigbeatová kapela sáhla. Něco jako buster.
No fuj, kam jsem se to dostal, zauvažoval Konrád, když dopsal toto svoje rozvažování až sem. V podstatě by mně mělo být hanba. Ale copak můžu za to, že ti lidi okolo nejsou schopni pochopit, co je to volné sebevyjádření? Vždyť ten bez jakýchkoli vedlejších úmyslů vyrážený zvuk, bez překážek se šířící prostorem, je pro okolí něco takového, jako zvolání „Tak už jsem tady! Nic po vás nechci, jen o sobě dávám vědět.“
Je to něco podobného, jako ten tramp, co plive z mostu do řeky. Taky mu za to nadávají. Pohoršují se, odpuzuje je to a při tom znečištění, kterého se takto řece dostane, je naprosto ničím ve srovnání s industriálními aspekty životů právě těch lidí, kteří to vidí a rozčilují se. Přitom ten tramp tak jen navazuje spojení s řekou. Má to tak - jakkoli je to divné - že teprve po plivnutí do vody s řekou takříkajíc duševně splývá. Cvak – a teď jsme kamarádi. Neumyl by si v té vodě vlasy šamponem jako manželky některých z těch pohoršujících se civilistů. (A to mají ještě štěstí, že mají takové manželky, které strčí hlavu do řeky!) Neřku-li auto. Vývod trempířova septiku neústí volně do vodního toku. Ale darmo mluvit, lidé už jsou takoví.
Takže závěrem: pokud vás někde v opuštěném koutě přírody vyleká odpuzující, nechutný a možná z počátku těžko zařaditelný zvuk, třeba se i párkrát opakující, bude to nejspíš divoké prase. Raději rychle pryč.
A když ustoupíte a budete mít tím pádem klidnější hlavu, možná zjistíte, že Konrád, který o vás neví, se domnívá, že našel místo, kde se může – většinou po požití syceného nápoje – cítit svoboden, být sám sebou a volně, bez zábran se vyjádřit.
Ale znáte to. Okolí z trempíře Conrada udělalo českého Konráda a odmítlo se o věci dále bavit.
Tento Konrád při chůzi podél potoka přemýšlel nad tím, zda existuje něco jako stupnice odpudivosti brkání. A protože mu vycházelo že ne, špekuloval, že by nějakou mohl sestavit. Podobně dekadentním myšlenkám se totiž Konrád mohl věnovat jenom v ústraní, neboť mezi lidmi mu v tom jinak dobré vychování bránilo.
Například na břehu nad hladinou Baťova kanálu se Konrád cítil natolik svoboden, že brkal zcela volně, hlasitě a bez jakéhokoli omezení. Samozřejmě jen tehdy, když v okolí nikdo nebyl. Protože to by si nedovolil. Bral ohled na druhé a věděl, že jeho říhání je odpudivé a zůstalo by zcela nepochopeno, že pro něj to není záměrné urážení okolí, ukazování toho, že na normy společenského chování ostentativně kašle a že on si může dělat co chce a je si jist, že se proti tomu nikdo nepostaví. Ne, Konrád věděl dobře, že tento jeho zvyk je zlozvyk. Že je to odporné, hnusné, ba nízké a přízemní.
Na druhé straně ale věděl také, že antiperistaltický pohyb jícnu je v podstatě přirozeným tělesným projevem, jímž útroby reagují na přetlak CO 2, který se do trávícího traktu dostává v sycených nápojích a protože tam nemá co dělat, vypuzuje jej tělo ven. A to co nejrychleji, důrazně a skoro mimo vůli trávícího jedince. Jinými slovy - je to zdravé a tudíž se v podstatě není moc za co stydět. Zároveň však také tušil, že tento argument je slabý v kramflecích, protože krkat lze i decentně. Tak, že se plyny vypustí z jícnu na patro bez doprovodného rámusu a pak se to otevřenou pusou pustí bez dalšího halasení ven. Je s tím ale spojen výdej značné energie. Tu spotřebuje volní proces k tom, aby si jedinec vědomě nechal ujít něčemu jinému nepřipodobnitelný požitek. A zmařeného, zdravého a vcelku neškodného požitku je škoda, nedá se nic dělat.
Ovšem Konrád je klasa. Kvůli okolí si dává dobrý pozor. Opravdu by ho mrzelo, kdyby se někdy neovládl a došlo by za přítomnosti jiné lidské bytosti k úniku jeho žaludečních par.
Ovšem nikdo na něm nemůže chtít, aby se (zbytečně) omezoval, je-li sám. V dáli, prokazatelně bez lidí, nejlépe v pustině, či aspoň v opuštěných končinách, kde nejsou lidé, pouze zvěř … Zvěř totiž reaguje na brkání zcela přirozeně. Už proto, že brká sama. Nehorší se, jen respektuje, že o sobě Konrád dává vědět. Konrád zas s uspokojením konstatuje, že tahle série se opravdu povedla a že ve svém oboru postupně dosahuje mistrovství.
Nejen co se hlasitosti, délky a razance týče, ale vylepšují se i jiné parametry. Například kadence nebo znělost. Někdy to dokonce může být považováno za tón. Tón svého druhu, poněkud zkreslený, svébytný a svým způsobem objevný tak, že by po něm leckterá bigbeatová kapela sáhla. Něco jako buster.
No fuj, kam jsem se to dostal, zauvažoval Konrád, když dopsal toto svoje rozvažování až sem. V podstatě by mně mělo být hanba. Ale copak můžu za to, že ti lidi okolo nejsou schopni pochopit, co je to volné sebevyjádření? Vždyť ten bez jakýchkoli vedlejších úmyslů vyrážený zvuk, bez překážek se šířící prostorem, je pro okolí něco takového, jako zvolání „Tak už jsem tady! Nic po vás nechci, jen o sobě dávám vědět.“
Je to něco podobného, jako ten tramp, co plive z mostu do řeky. Taky mu za to nadávají. Pohoršují se, odpuzuje je to a při tom znečištění, kterého se takto řece dostane, je naprosto ničím ve srovnání s industriálními aspekty životů právě těch lidí, kteří to vidí a rozčilují se. Přitom ten tramp tak jen navazuje spojení s řekou. Má to tak - jakkoli je to divné - že teprve po plivnutí do vody s řekou takříkajíc duševně splývá. Cvak – a teď jsme kamarádi. Neumyl by si v té vodě vlasy šamponem jako manželky některých z těch pohoršujících se civilistů. (A to mají ještě štěstí, že mají takové manželky, které strčí hlavu do řeky!) Neřku-li auto. Vývod trempířova septiku neústí volně do vodního toku. Ale darmo mluvit, lidé už jsou takoví.
Takže závěrem: pokud vás někde v opuštěném koutě přírody vyleká odpuzující, nechutný a možná z počátku těžko zařaditelný zvuk, třeba se i párkrát opakující, bude to nejspíš divoké prase. Raději rychle pryč.
A když ustoupíte a budete mít tím pádem klidnější hlavu, možná zjistíte, že Konrád, který o vás neví, se domnívá, že našel místo, kde se může – většinou po požití syceného nápoje – cítit svoboden, být sám sebou a volně, bez zábran se vyjádřit.
25.9.2018
 |
| Přidat popisek |
.jpg)
Komentáře
Okomentovat