První tramp

Lišák v Trampské Miniatuře “Drobky textů z trampského stolu“ začíná s prvními zmínkami o historii trampingu někdy okolo roku 1492 před naším letopočtem a to Mojžíšem, který na vandru Egypt – Izrael do campu nakonec nedošel, i když ho našel.

Jeho bádání je podnětné a inspirující. Má však štěstí, že uvádí, že vyjmenovává některé trampy – zakladatele, protože to ve skutečnosti začalo už mnohem dřív. Vlastně skoro na samém začátku světa. Na první vandr se totiž vydal kamarád Adam a protože se to odjakživa ve dvou lépe táhne, vzal s sebou Evu (to je ta, která o hodně později získala přezdívku Pramáti). Měl k tomu několik důvodů: jednak tenkrát na světě ještě nebyl nikdo jiný, koho by mohl přibrat a potom – oni museli. Měli sice tenkrát perfektní flek, jaký dnes nenajdete, kdybyste se rozkrájeli, pěkně mezi čtyřmi řekami, báječné místo, kde si mohli dělat co chtěli – například tam chodili nahatí, i když tenkrát se to nebralo tak jako dnes – jenže oni namíchli vlastníka toho pozemku.

A to je vždycky špatně. Historie s tím utrhnutým ovocem je všeobecně známá a my se proto budeme věnovat méně známým aspektům celé té věci, protože vše, co je s tou záležitostí spojeno, má do dneška vliv na osudy lidstva a trampingu jakbysmet.

V Edenu samotném bylo pěkně teploučko, však se taky rozkládal přibližně okolo soutoku Eufratu a Tigridu. Ovšem Adam s Evou z něj museli ven a proto jim Hospodin, i když na ně byl v té chvíli míchnutej, udělal napřed kožešinový oděv. Znal totiž předpovědi počasí jinde a věděl, že večer přichází kosa, ať jste v poušti, nebo na Vysočině. Samozřejmě z ruky Boží vyšly kožešinové tuniky z prvotřídního materiálu a odtud se taky traduje obliba kožešinových vest, čapek, rukavic, teletin, pouzder na ručnice, ba i ledvinových pásů. Pokud má někdo za to, že tyto kožešinové záležitosti zařadili do své výstroje trampové pod vlivem amerických trapperů, tak ano, je tomu nejspíš tak, ale nám jde v této historické črtě o úplně původní kořeny.

No a pak museli Adam s Evou ven. Pěšky, po svých. Do neznáma a nalehko. A co bylo horší – na furt. Zpátky to už nešlo – Ráj hlídali cherubíni s plamenným mečem. Ne že by Hospodin byl tak dohřátý, ale aby Adam s Evou náhodou nepojedli ještě k tomu ovoce ze stromu věčnýho života, když už zbodli to ze stromu poznání dobrého a zlého.

Nejstarší kronika vůbec - Bible – se sice nezmiňuje o tom, co bylo s těmi dvěmi bezprostředně po té, co byli vyšoupnuti, ale dá se čekat, že poodešli a začali dumat, co dál. Osobně bych řekl, že než se trochu oklepali, začalo se připozdívat a tak bylo třeba poohlédnout se, kam pro dnešek zalehnout. Dejme tomu, že nedošli za ten jeden a možná ani ne celý den moc daleko od Ráje, takže tam ještě pořád mohlo být docela teplo a taky řekněme bezpečno a Adam si jako první a tu krátkou chvíli po zhřešení ještě téměř dokonalý člověk se vzniklou situací dobře poradil. Určitě našel dobrýho fleka, možná i rozdělal ohník a sehnal Evě něco k snědku a možné je, že se tam objevilo i něco jako prototyp palandy. Ti dva totiž měli fyzických i duševních sil na rozdávání a z té prakroniky je pak zřejmo, že se za nějakou dobu uchytili, usadili a začali plodit hojně dětí, načež z nich vznikla prvotní civilizace. To už je ale trochu mimo ty původní počátky trampingu a tak se vrátím k Lišákovu bádání a trochu si dovolím doplnit pár poznatků okolo Mojžíše.

Je bez diskuzí, že Moše byl velkým šerifem a dotáhl davy vandráků ze SIO (Spojené Izraelské Osady) až tam kam měl, tedy na hranice slíbeného campu. Je jasné, že sám by to nedal, ale on to měl výrazně pod palcem Hospodin. Trvalo jim to 40 roků, takže to byl opravdu velkej vandr, ale například jim zase po celou tu dobu „roucho nezvetšelo a obuv se nestrhala na nohách jejich“.

Jiná věc je, že Mojžíš tam tu partiju dovedl, ale sám už nedošel. Mohl se sice celu tu krajinu prohlédnout z vrcholu hory Pisgah východně od Jericha: Galád, stejně tak jako Dan, celé Neftalí, teritoria Efraima a Manassese, celou Judu až k západnímu moři, Negeb a planiny, údolí Jericha, Údolí palem a dohlídl až k Zoáru. Ale na hoře Pisgah zkrátka skončily jeho kroky a pohřbili ho jak náleží, šest stop pod písek v Moábu, naproti Beth – peóru. Nikdo ale dnes neví, kde přesně. Ono je to nakonec dobře, protože by se tam na výroční ohně mohli chtít shromažďovat trempíři, křesťani i vodáci a tak krajina tam je pro tyhle účely nepříhodná – dřevo na ohně tam neroste, křesťany by v dnešní době votravovali islamisti a vodáci by tam museli být úplně na suchu...

Co? Jak to, že vodáci? Ono se to moc neví, protože lidi čtou kroniku lidstva povrchně (pokud teda vůbec), ale kamarád Mojžíš byl nejen jedním z největších vodáků, ale také prvním doloženým. Pokud se vám to nezdá, nastojte:

Když mu byly pouhé tři měsíce, byla jeho matka okolnostmi donucena něco udělat, jinak by byl s nebožátkem ámen. I když to, co budu dále popisovat, se jeví jako učiněný horor, měla to dobře promyšlený. Podrobnosti v té zmíněné kronice, Exodus 2, 1 -10. „Mojžíšovi“ byli tenkrát otroky v Egyptě, Egypťani se Izraelitů báli, protože se rychle množili a tak nemilosrdně likvidovali všechny chlapečky, kdekoli na ně padli. Mojžíšova máma Jochebed upletla ze sítiny košík. Jo, ze sítiny – to je taková silnější tráva, ovšem se stébly tenčími než má orobinec. Vona si totiž nemohla moc vybírat, jak je vidět i z toho, že ten košík udělala vodotěsným tak, že ho vmazala jílem a dehtem (já osobně mám za to, že jíl byl uvnitř, dehet z venku, protože kdyby to bylo naopak, nebylo by to jednak moc funkční, jednak by se mrňous přilepil). Nepochybuju, že každý uzel, každé stéblo řádně utáhla a vím, že jíl perfektně utěsní i přehradní hráze, ale nemůžu si pomoct, do této vratké minikocábky uložila malého Mojžíška a položila to na hladinu největšího veletoku Afriky. I když jenom u břehu a ještě to šprajcla mezi rákosím. Do Nilu, který má spodní proudy a kde kromě dvaceti jiných potvor může vystrčit z naprosto klidné vody svůj potvorný šňupák krokouš nebo hrošan. Já, když to píšu, sedím v suchu, nějakých 3.000 kilometrů odtud a stejně mně bere hrůza, když na ty zubaté potvory jenom pomyslím. Mimčo na otepi trávy, to pro takové typy muselo být něco jak zákusek – hotová návnada. Jenže Mojžíšek to všechno ustál – neuplaval, nebyl sežrán, dokonce se ani neudělal. Broukal si, broukal, přes okraj se koukal... a jak to dopadlo, ví každej. Jestli mu chce jeho vodácký význam někdo upírat, ať si to zkusí sám … A prvenství mu prostě nikdo neveme.

Kdybyste snad chtěli namítat něco o podstatně historičtějším Noém, tak to byl námořník. Když se vody vzedmuly, vytvořily největší oceán historie – a ten zaplavil celý povrch země. Nikde nezbylo suchého místečka. Noe může být klidně za prvního námořníka, ale prototypem vodáka, co má svůj člun na řece, kocábku to náram náramnou a ještě se později stane trampem, jak tomu obvykle bývá, je holt Mojžíš, to se nedá nic dělat.

Vždyť i výklad jeho jména je „z vody vytažený“.